Bez dcerky neodejdu je snad nejznámější příběh o tom, jak “nemuslimka” prožila část života v muslimské zemi, ze které posléze za dramatických okolností utekla.

Pro ty, kteří knihu nečetli, tu je příběh ve zkratce (opravdu velmi stručně): Občanka USA Betty Mahmoody se provdala za Íránce “Moodyho”, z manželství vzešla dcera Mahtob. Moody byl rozhodnutý navždy zůstat v USA, podle popisu se zdálo, že byl se svým životem spokojený, pracoval jako chirurg (pokud si dobře pamatuji) a měl spoustu amerických přátel. Moodyho chování se měnilo v souvislosti s tím, jak se vyostřovaly vztahy USA a Íránu a proto se také rozhodl s manželkou a dcerou “navštívit” rodinu v Íránu. Po 14 dnech pobytu své ženě oznámil, že v zemi zůstanou navždy. Betty samozřejmě neměla šanci proti tomuto cokoliv udělat, protože podle íránského práva se svatbou s Moodym stala občankou Íránu a jako taková nemohla ze země vycestovat (a už vůbec ne s dcerou) bez povolení manžela. Nejenže Moody nesouhlasil s návratem či jen návštěvou USA, začal být také velmi agresivní - svou ženu mlátil, kopal, házel ze schodů, to vše za tichého přihlížení celé rodiny. Na své ženě si vybíjel například i špatnou náladu kvůli zostřené náladě Íránu a USA. Betty se po čase snažila alespoň trochu se sžít s novým prostředím - od základů jazyka až po hodiny čtení z Koránu, ale i přes tuto snahu ji manžel neušetřil dalších a dalších zlomenin a modřin. Velmi složitým procesem a díky několika hodným lidem se po dlouhém utrpení Betty podařilo i s dcerou utéci zpět do USA.

Jeden z mých prvních dojmů z knihy byl - rozmazlená Američanka. Betty byla na můj vkus trochu moc zděšená z toho, že v Íránu není vše stejné jako v USA. No řekněte, vadilo by vám tak příšerně, že vaši hostitelé sedí u stolku na zemi, přímo na koberci, nebo že se vše neleskne jako zrcadlo? Na druhou stranu, i mně by vadilo, kdyby mé dítě nutili ve škole před začátkem vyučování vykřikovat “Smrt USA!”, kdyby mi vyhrožovala náboženská policie, za to, že se mi při chůzi trochu srolovala tlustá černá punčocha a kdyby odpověď mého manžela na to, proč mi právě zlomil ruku zněla jako “To máš za to, co dělá ta tvoje posraná země.”

Narazila jsem na několik diskuzí, kde ženy různého věku - některé i provdané za muslimy - rozebíraly tento příběh. A některé názory mě opravdu nepříjemně překvapily. Samozřejmě, někdo si může myslet, že si Betty Mahmoody celý příběh vymyslela a tento názor bych nikomu nebrala. I když pak nechápu, proč by i s dcerou žila takovou dobu v utajení.

“Zasloužila si to”
Citlivější prominou, ale pracujeme-li s tím, že příběh je pravdivý, pak na týrání a mlácení může mít takovouhle odpověď jen opravdu hloupý člověk. Čím si prosím pěkně zasloužila mlácení, házení ze schodů, nadávky? Tím, že věřila svému muži? Tím, že se snažila přizpůsobit? Tím, že se odmítla připojit ke stádu, které řvalo “Smrt USA”?

“Měla se víc zajímat o manželovu kulturu, začít s tím až v Íránu bylo pozdě”
Tohle upřímně řečeno také nechápu. To, že někdo žije v multikulturním manželství přece ještě neznamená, že by se musel nějak extra zajímat o kulturu své polovičky. Samozřejmě, manželé by měli znát své kulturní pozadí, ale proč proboha by Američanka - křesťanka, navíc žijící trvale v USA a srozuměná s tím, že její íránský manžel tam také chce strávit zbytek života, měla rozumět persky a vědět, co se píše v Koránu? A myslím, že to, že se v Íránu začala dobrovolně učit jazyk a chodit na hodiny čtení z Koránu jí slouží spíš ke cti a nezaslouží si výtku “No to ale už bylo pozdě”.

“Každá rozmazlená americká pipka by si zasloužila pořádně zlámat ruku”
Ano, i tohle byl někdo schopen prohlásit. Přesně tuto větu jsem si před několika lety, těsně poté, co jsem přečetla zmiňovanou knihu, přečetla na jakémsi fóru od české muslimky. Do teď mě mrzí, že si nepamatuji, o jakou stránku šlo a jak se jmenovala ona “chytrá” paní. Myslím, že tato osoba je normální lidská hyena a mrzí mě to o to víc, že pokud si její výrok přečetlo více “normálních” lidí, některým to možná pokazilo názor na české muslimky obecně, ačkoliv jsem přesvědčená, že si to nezaslouží. Teď po letech si říkám, byla tahle paní tak plná nenávisti, protože Betty Mahmoody je Američanka, nebo proto, že byla tak nějak rozmazlená. Ať už jedno nebo druhé, pochybuji, že si za to zasloužila fyzické týrání.

Věřím tomu, že každý z nás si někdy svůj příběh do jisté míry upraví, ačkoliv nechtěně. Tak jako Betty Mahmoody přeháněla se svým zděšením ohledně některých kulturních odlišností, stejně by její muž jejich příběh možná popsal trochu jinak. Přirozeně, asi by sám nenapsal knihu o tom, jak svou ženu lží přiměl opustit USA, jak ji mlátil a házel ze schodů. Já ale naprosto nechápu lidi, kteří fyzické týrání ospravedlňují větami jako “Zasloužila si to” nebo “Měla se víc zajímat o manželovu kulturu”. Když se “nemuslim” dobrovolně rozhodne žít v muslimské zemi, pak ano, je jeho povinností se přizpůsobit. Ale dotyční s těmito radikálními názory by si měli uvědomit, že ji muž ve své zemi držel proti její vůli, ona sama nikdy nepočítala s tím, že bude v Íránu žít, takže je pochopitelné, že se již dříve nenaučila persky a také není muslimka, takže je snad pochopitelné, že nečetla Korán a neuměla se modlit. A nakonec, věřím, že lidé, kteří chování “Moodyho” omlouvají, by mluvili jinak, kdyby se stali obětí domácího násilí a navíc třeba ještě byli nuceni proti své vůli žít v cizí zemi a denodenně poslouchat hesla, která jeho domovské zemi přejí smrt.

Úplným závěrem je samozřejmě nutné napsat jedno: Ne, nemyslím si, že všichni muslimové jsou tyrani, nevěřím, že všechny muslimské ženy žijí ve strachu ze svého manžela. Tento článek se týká jen tohoto jednoho případu a navíc - pro mě vůbec není podstatné, že šlo o manželství křesťanky a muslima, jde mi více o chování manžela a jeho rodiny, některých dalších šílených lidí a o pro mě nepochopitelné názory, že si člověk zaslouží týrání jen proto, že má jiné zvyky, názory a že pochází z jiného prostředí. Nicméně jsem si jistá, že se najdou hloupí lidé, kteří jakoby přeskočí tento poslední odstavec a nazvou mě rasistickým xenofobem, který nesnáší muslimy. Co naplat, když řeknu, že to není pravda.

Zkuste si odpovědět na jednu otázku: Co byste dělali, kdyby Vás Váš muž či žena donutili žít v cizí zemi, kde byste měli jen pár práv a kde by Vám říkali, že se už nikdy nepodíváte domů a neuvidíte svou rodinu? Vsadím se, že byste jen tak neřekli “Skvěle, klidně”. A myslíte si, že byste si zasloužili, aby Vám někdo zlomil ruce za to, že se nechcete vzdát?
 

Pokud jste tyto trhy ještě nenavštívili, ať už jen letos nebo vůbec nikdy, tak si pospěšte. Ve Vídni na Vás zapůsobí ta pravá vánoční atmosféra. Ať už máte ráději baňky nebo sladké pečivo, křiklavou výzdobu nebo jednobarevnou, na trzích ve Vídni si přijdete na své.

Hned po příjezdu do města vás přivítá takováhle krása:

Vánočních trhů ve Vídni najdete až několik desítek. Ty nejznámější se jmenují Christkindlmarkt a najdete je u vídeňské radnice. Další velké trhy jsou nedaleko, mezi přírodovědeckým a uměleckým muzeem, kam se od radnice dostanete pohodlně i pěšky. My jsme nejvíce času strávili u radnice a rozhodně není čeho litovat.

Trhy se dostanou do plného proudu mezi 9:00 a 10:00 a zabavit se na nich můžete i několik hodin. Všechno je vyzdobené do posledního detailu, dokonce i stromy okolo radnice.

Co se zboží týká, na stáncích najdete všechno možné vánoční - jídlo, pití, ozdoby i dárky. Ceny jsou většinou pro našince naprosto přijatelné.

- sladké pečivo

- sladké pečivo

- sladké pečivo

- miniatury

- hračky

- parafínové svíčky

- parafínové svíčky

- gelové svíčky

- svíčky ze včelího vosku

- plechové výrobky

- keramika

- keramika a sklo

- dřevo

- ozdoby na vánoční stromeček

- ozdoby na vánoční stromeček

- ozdoby na vánoční stromeček

- ozdoby na vánoční stromeček

- uzeniny

- perník

- med všeho druhu

Hitem letošních trhů se pro nás stal ovocný punč. Zapomněli jsme na svařené víno a začali vybírat z možností jahodový, malinový, třešňový, borůvkový punč a punč z lesní směsi. Vyzkoušeli jsme tři druhy a všechny byly opravdu vynikající.

- malinový a třešňový punč

- letošní Christkindlmarkt hrneček

Uvnitř radnice byly jako obvykle otevřeny dílny pro děti, kde předškoláci i školáci mohli péct, malovat a vyrábět různé dárečky.

Vedle dílen se dalo posedět v kavárně, což jsme vyzkoušeli i my. Obsluhovali čtyři starší a ne příliš příjemní čísníci, kteří toho přes den neměli mnoho na práci a tak často jen postávali za pultem. Z nějakého důvodu nás nechali 15 minut sedět bez obsluhy (ačkoliv o nás stoprocentně věděli) a když začali obsluhovat návštěvníky, kteří přišli až po nás, odešli jsme na vídeňskou kávu Melange do jedné krásné kavárny přes ulici od radnice. Ntno ale podotknout, že kavárna na radnici pro nás byla jediné mínus vánoční Vídně.

Další výborná věc, kterou mohu na vídeňských trzích vřele doporučit, je velká horká brambora, kterou dostanete za 4 - 5,50 euro s náplní podle svého výběru.

- horká brambora s tzatziki a šunkou

- Dali byste si, že?

Bohužel se nemohu vyhnout srovnání s vánočními trhy v Brně, svém rodném městě. Brněnské trhy jsou rok co rok opravdu špatné a vlastně stále horší. Velkou část z malého počtu stánků okupují prodejci pyžam a záclon, vánoční zboží najdete jen někde. Malinkému shluku stánků vévodí pódium, na kterém jsou většinu času pouze reproduktory a nedá se říct, že by se z nich vždy alespoň linula hudba. Troufám si říct, že pódium obzvláště letos stojí téměř zbytečně. Nejhorší věc, která mohla brněnské trhy potkat, se stala - mezi stánky projíždějí tramvaje. Chápu výluku kvůli stavebním pracem, ale nechápu to, že radní Brna - střed mermomocí nacpali trhy k tramvajím na Náměstí svobody, místo aby je umístili na Moravské náměstí, kde by vše probíhalo v klidu a bez nebezpečí, že někdo skončí pod koly dopravního prostředku. Na Moravském náměstí je spoustu nevyužitého místa a těch pár stánků, které tam nakonec jsou, vypadají spíš uboze. Takže shrnuto a podtrženo, brněnské vánoční trhy toho s Vánocemi moc společného nemají - atmosféra nikde, naprosto špatné umístění a místo vánočního zboží většinou věci, které byste čekali na nějaké tržnici 3. kategorie.

Ještě že je Vídeň tak blízko. Vídeňské trhy jsou každý rok krásné, ohromující a opravdu vánoční. Takže pokud ve vašem městě trhy nemáte, popřípadě jste z Brna jako já a máte alespoň jeden den čas, vydejte se do Vídně nasát tu pravou vánoční atmosféru.

- průchod před vídeňskou radnicí

- kolotoč u radnice

- “srdcový” strom v noci

Foto: Petra Holubová a juroo

V roce 2003 zavraždila Patricie Delongová (tehdy Patricie Odleváková) svou kamarádku Danielu Taslerovou. Soud ji k nevíře mnohých osvobodil, odvolací soud osvobození potvrdil. V roce 2008 promovala na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity, změnila si příjmení a odešla údajně do Severních Čech. Jednou možná bude chtít být Vaše lékařka. Nebo Vašich dětí.

Myslím, že nemá cenu opakovat všechny podrobnosti ani citovat všechny, kteří se k případu vyjádřili. Ale rozhodně k této vraždě chci něco napsat. Na konci tohoto článku najdete odkazy na další články, kde jsou nejen citace, ale také další popis událostí.

Co se tedy stalo? Daniela Taslerová byla podle společných známých sebe a své vražedkyně přátelská a oblíbená. Vše se jí dařilo, měla přítele, studovala. Patricie Delongová byla tak trochu její opak - neoblíbená, intrikánka, náladová, zlostná. Daniela byla její jediná opravdová kamarádka. A Patricie se jí “odvděčila” nožem v srdci. Doslova.

Daniela a Patricie si domluvily společnou večeři 29.5.2003 na kolejích Vinařská v Brně a při této večeři zasadila vražedkyně své oběti několik ran nožem. U soudu se bránila, že byla pod vlivem prášků a alkoholu a byla tudíž nepříčetná, neměla ponětí o tom, co dělá, nevěděla, že vraždí. Nikdo nepochyboval o tom, že Danielu ubodala právě Patricie, řešilo se především to, zda to udělala úmyslně nebo v nepříčetnosti.

Známí ji popisovali jako zlostného člověka, psycholožka jako osobu sebestřednou, chladnou, hysterickou a psychicky labilní. Delongová (Odleváková) vystupovala u soudu naprosto sebevědomě, svého činu nelitovala a již měsíc po vraždě se rozhodla uspořádat u sebe doma večírek. Neustále se odvolávala na to, že u ní kombinace alkoholu a léku Tramadol způsobila nepříčetnost. Samozřejmě, člověk, který se opije a zfetuje, běžně odpovídá za své činy. Delongová však tvrdila, že jí lék do pití pravděpodobně dala Daniela, ona (Patricie) si ho prý sama nevzala. Dále tvrdila, že nikdy nebrala žádné jiné léky než antikoncepci a paralen.

Jsem překvapená, že jí soudce uvěřil, přestože několik známých vypovědělo, že Patricie již dříve brala nějaké prášky a bývala hysterická a také že nevzal v úvahu zmiňovanou možnost, že lék Tramadol dostala až od pracovníků ambulance a v době vraždy byla tedy jen pod vlivem alkoholu. Zarážející je především to, že ačkoliv se odvolávala na nepříčetnost a také na to, že si vlastně nic nepamatuje, dokázala většinu večera (včetně doby, kdy už měla být pod vlivem léků a alkoholu) popsat naprosto přesně a do detailů. No není tohle divné?

Delongovou tedy soud osvobodil a nejen to. Osoba, která podle mě lhala u soudu, nelitovala toho, že někoho chladnokrevně zavraždila, mohla naprosto v klidu dostudovat vysokou školu a stát se lékařkou. Sice její studium mohlo být poprávu, ale asi většina z nás cítí, že to prostě není správné. Ze strany univerzity se této zbabělé vražedkyni dostala i jakási ochrana - z informačního systému zmizela fotografie z jejího profilu (asi aby ji lidé náhodou nemohli poznat z fotek z novin) a také nepřišla na svou vlastní promoci. Ano, asi by jí nikdo netleskal. Hned nato si změnila příjmení z Odleváková na Delongová a prý odjela vykonávat lékařskou praxi do Severních Čech. Upřímně, dokážete si představit, že máte za doktorku ženu, která vraždila a je jí to úplně jedno? Já tedy opravdu ne.

Tak si říkám, co si máme myslet o onom osvobozujícím rozsudku? Ano, neprokázalo se, že by si lék vzala sama, ale čím poslouchal pan soudce? Delongová v jedné chvíli tvrdí, že si na nic nepamatuje a pak popíše průběh celé tragédie detail po detailu a to je vše normální? Věřil snad více Delongové, která tvrdila, že žádné prášky nikdy nebrala, než znaleckému posudku, který tvrdil, že mimo jiné brala léky, které jí pomáhaly déle se učit? Soud tímto vyslal jednoznačnou zprávu. Nesnášíte někoho? Dejte si s ním schůzku, pořádně se “nadopujte”, nezapomeňte tvrdit, že jste si sami nic nevzali a vše bude v pořádku, nic se vám nestane.

Já to vidím takto: poznala jsem v životě několik málo lidí, kteří proti mě něco měli jen proto, že jsem na sobě pracovala, něco dokázala a byla prostě v něčem lepší. Příliš jsem si to nebrala, protože za takové věci může člověka nenávidět jen naprostý chudáček. Nyní ale přesně takoví “chudáčci” jako Delongová, kterým by se náhodou zachtělo vraždit, mají celkem zaručenou možnost, jak to provést.

V našem státě je zkrátka možné vše. Jeden vrah dostane za vraždu trest odnětí svobody na tři roky a za dobré chování je propuštěn po roce a půl, jiný vrah je zase osvobozen.

ODKAZY:

Co vím o vražedkyni, která se stala lékařkou

Byly nejlepší kamarádky. Než jedna druhou zabila.

Medička kamarádku nezabila, rozhodl podruhé soud

Smrt studentky na kolejích zůstává bez trestu

Studentka, která zabila svou kamarádku, je volná

Bude léčit, i když zabila kamarádku

Karl Jenkins - Adiemus

Adiemus is a total classic. Even those who don’t know Karl Jenkins or the Adiemus music project know this song. Every work by Jenkins is worth mentioning but it’s for a much longer post.

Anastasia Volochkova

I’ll mention the song Adiemus once more but this time because of the talented and beautiful ballerina. You can watch her in several videos on Youtube but this one’s the most impressive.

Kiri Te Kanawa - Antema Africana

All the good things are three, so here’s one more work by Karl Jenkins, this time sung by the New Zealand soprano Kiri Te Kanawa. The clip is nice, too, even here are some ballerinas.

Daniel Tammet - wonder child

Daniel Tammet isn’t a child anymore but he’s still a wonder. He solves all mathematical problems just in few seonds, he can continue reeling off the pi number several hours and he needs only a week to learn fluent Icelandic. The video has 5 parts, here you can watch the first one.

Rallia Christidou

Rallia is my favourite Greek singer. She’s not one of those wannabe singers who take up this career just to make videoclips where they’re just lying half-naked on the beach. Not that she couldn’t do that, she’s pretty enough but what I like about her is that she really has talent and a beautiful voice. Hear for yourself. The two songs here are called Eisai Makria (You’re far away) and Kripsou (Hide).

Ishtar - Saidi, dance with cane and a drum solo

The dance with cane and drum solo belong to my favourite oriental dance style. The quality of this video isn’t very good but in spite of that it’s clear what it “is about” and moreover, I like Ishtar’s performance.

Viktoriya - Baladi with cane and drum solo

This is an amusing performance of another great dancer. I’d just not wear the heals:D

Sadie

Everyone can say what they want but Sadie’s the best oriental dancer I’ve ever seen. And this drum solo has really won me over.

Rachel Brice

Rachel Brice is an oriental dancer, her branche is Tribal Fusion, a specific style and in my opinion a very difficult one, too, but in Rachel’s interpretation it seems an easy thing:) The last video isn’t Tribal Fusion but it’s worth watching, too.

Jillina - Drum solo

Jillina is another popular oriental dancer and this is one very nice drum solo and choreography. The Czech Miss Orient 2006 winner performed an even better choreography which you can watch on the missorient.cz webpage.

Bobby McFerrin - Ave Maria

You don’t hear such an Ave Maria every day! It’s almost unbelievable what this man can do with his voice.

Fairouz - Ya Tair

Fairouz is a Lebanese singer, so in our corner of the world only those are aware of her name who are interested in oriental music and/or dance. .

Ofra Haza

Ofra may be the most famou singer from the East . Although she’s not alive anymore, her legacy can be found almost in the whole world even if many people aren’t aware of it. E.g. she sang the song of the mother of Moses in the movie Prince of Egypt in ca 16 languages including Czech (anyway she worked on a big part of this movie’s soundtrack). Her most famous song’s called Im Nin’Alu.

Purple and Brown

These plasticene guys are the right amusement for the boring whiles.

Mr.Bean

He’s a sex symbol, no doubt:D

Zinedin Zidan - Pantaghana

This is a very good political dictature paraphrase by a Croatian band. I can recommend this.

Issam Houshan in Taipei

Issam Houshan is one of the most famous oriental drummers. On this video he’s performing one drum solo I like with his colleagues in Taipei.

Despina Vandi and Jorgos Mazonakis - Amanes

Once upon a time a popular Greek singers decided to make an entertaining song and videoclip about how she wants to get married while he doesn’t. And so this “funny thing” was made. Even those who don’t understand Greek might like it.

Ganz Schön Feist

I recommend this band to everybody who can speak German. Superamusing lyrics, good choreography and especially great talent (difficult trios sung like it was nothing), this all are Ganz Schön Feist.

Punjabi MC - Jogi

Simply an interesting Indian-modern music mix.

Lagaan

A great bollywood movie with great music, it’s Lagaan. In the video you’ll see and hear one of the soundtrack songs and then another, just not by the leading hero Aamir Khan but by Raja Hasan Sagar, an Indian singing contest contestant who can equal Khan in singing.

Před několika dny jsem v souvislosti s útokem žáka na učitele slyšela o takovém “zajímavém” nápadu českých školských odborů - chtějí, aby se z učitelů stali veřejní činitelé.

Argumentují tím, že pokud by se útok na učitele posuzoval jako útok na veřejného činitele, pachatele by čekal tvrdší trest. Já si ale myslím, že to vzali za špatný konec. Co vede některé lidi k tomu, aby navrhovali trestat útoky na určitou skupinu osob, místo aby měli zájem na potrestání násilí tvrději, ať už je spácháno proti komukoliv? Pokud budou učitelé veřejní činitelé, proč by jimi neměli být také všichni úředníci, právníci, doktoři, uklízečky, prodavači a vůbec každý občan? Bude nějaký rozdíl v tom, když Vás patnáctiletý výrostek zmlátí baseballovou pálkou na ulici jako spoluobčana nebo Vám provede to stejné ve škole z pozice Vašeho žáka? Podle mě by měl být v obou případech tvrdě potrestán a opravdu nevidím důvod pro to, aby se měnila právní úprava jen ve prospěch učitelů. Jsem pro, aby i nezletilí byli za fyzické útoky trestáni tvrději, ale bez ohledu na to, na koho zaútočí.

Další, o čem bych se chtěla zmínit, jsou mé zkušenosti s násilím na školách. Není to tak dávno, co jsem chodila na gymnázium a dokonce i zážitky ze základní školy si zatím pamatuji dobře. Dnes se často mluví o tom, jak se žáci/studenti “zkazili”, že jsou drzí, nevychovaní a vůbec je to s nimi hrůza. Ano, bezpochyby se na našich školách najde mnoho drzých fracků, rozmazlenců a sígrů, kteří se absolutně neumějí chovat, protože je to doma prostě nikdo nenaučil. Ale je škoda, že se zároveň s tím nemluví také o oněch učitelích, kteří si ve školství léčí své komplexy. Když na internetu náhodou narazíte na článek o tom, že si nějaký rodič stěžoval na chování učitele vůči jeho dítěti, a poté se podíváte do diskuze pod článkem, narazíte na spoustu lidí, kteří už předem odsuzují dítě. Přečtete si výroky typu “Nojo, když si neumí dát při kašlání ruku před pusu, je jasné, že takovému spratkovi učitelka vrazí. Nemá to kašlat na ostatní,” nebo “Určitě si na paní učitelku otevíral hubu, tak jen ať dostane”. Tohle mi přijde docela hrozné, pokud někdo smýšlí takto jednostranně u článku, kde není nic řečeno o vině, je to buď jeden ze zakomplexovaných učitelů, nebo někdo, kdo si na svou školní docházku nepamatuje.

Už v době, kdy jsem chodila na základní školu, panoval názor, že mládež je zkažená, že jsme všichni rozmazlení spratci. Takoví mezi námi skutečně existovali, ale já si stejně dobře pamatuji na několik učitelek s vyloženě sadistickými sklony. Zajímavé je, že šlo vždy jen o ženy. Na základní škole jsem měla k některým učitelkám respekt, ale většiny z nich jsem se prostě jen bála. Můj strach plynul z toho, že jsem viděla, jak se k některým dětem chovají. Největší sígry většinou nechávaly napokoji, protože rodiče těchto dětí chodili do škol pravidelně dělat divadlo, a milé učitelky si pak vylévaly zlost na ostatních. A tak jsme od některých “nervóz” dostávali facky, rány do zad a občas i nařezáno za takové věci jako bylo zívnutí bez ruky před pusou nebo křivě narýsované okraje v sešitě. V trestech za úpravu prakticky čehokoliv vynikala zejména jedna paní družinářka. Bylo opravdu neuvěřitelné, jak i z pobytu v družině uměla tato stará dáma udělat peklo.

I ze střední školy si pamatuji pár dam, které podle mě měly nějaký problém, který si řešily na špatném místě. Je pravda, že naši učitelé byli často pod tlakem vedení školy i rodičů některých studentů, kterým se nesměla dát horší známka než 1 nebo je dokonce nutit v tělocviku běhat. V tomto jsem na straně učitelů a nechápu, že některým rodičům nebylo trapné takhle veřejně dokazovat, jak moc rozmazlené dítě mají. Ale stejně nikdy nepochopím ty učitele, kteří byli schopni potrestat slušného žáka za menší prohřešek a naopak ty, co opravdu dělali problémy, nechávat napokoji.

Musím říct, že až na pár výjimek jsem na střední škole měla na vyučující štěstí, dodnes je mám ráda a moc ráda na ně vzpomínám, mnozí z nich byli nejen dobří učitelé, ale především v pozdějších ročnících si s námi dokázali vytvořit i kamarádský vztah. Naproti tomu na základní školu nevzpomínám ráda, získala jsem z ní (vlastně z obou ZŠ) dojem, že ty nejkrutější učitelky se dostávají k těm nejmenším dětem. Dodnes si pamatuji pár scén, kdy učitelka vláčí dítě za vlasy po zemi po třídě, dítě hystericky brečí, učitelka s ním mrští do kouta a několikrát mu vrazí. A to všechno za to, že dítě v hodině několikrát něco špitlo sousedovi. Chápu, že by se děti ve škole měly učit disciplíně (samozřejmě ale především doma), ale nejsou to roboti a kdo očekává, že žák bude v první či druhé třídě disciplinovaný jako voják a potichu jako robot, nemá ve školství co dělat. A učitel, kterému nic neříká úměrnost trestu, by měl být stejně tvrdě potrestán jako žák, který fyzicky napadne učitele. Vlastně jako kdokoliv, kdo bezdůvodně fyzicky napadne kohokoliv.

EDIT: Musím se podělit ještě o zážitky ze škoní kuchyně. Učitelky nikdy nekontrolovaly, co nám kuchařky dávají na talíř. Zato vždy dbaly na to, abychom na jídlo čekali v řade a v tichosti. Nutily nás dojídat všechno, včetně tlustého masa. V naší škole fungovaly podivné praktiky. Když bylo k obědu maso, kuchařky dávaly některým dětem jen flaxy, tedy tlusté maso. Jindy maso “zapomněly” dát úplně a dávaly jen suché brambory. Když byly oblíbené buchtičky s krémem, nemohl se člověk divit, že dostal jen krém bez buchtiček. Přidávání neexistovalo. Toto všechno naše učitelky viděly a nikdy proti tomu nezakročily. Věděly totiž, že po škole se s nimi kuchařky rozdělí o tašky plné jednak jídla, které ušetřily na dětech a jednak také surovin jako je máslo, cukr, mouka….je Vám to povědomé? Pokud vím, tyto praktiky přetrvávají na některých školách dodnes. A někdy i takovíto lidé chtějí dětem kázat, jak se mají chovat.

CANE CORSO
- http://SaNNaS.deviantart.com

aneb jak je to s těmi bojovými plemeny

„Trestejte činy, ne plemeno!“ - to je poselství, které chci vyjádřit tímto článkem. Šílenství kolem tzv. bojových plemen můžeme ve světě pozorovat již několik let a v České republice také. Bohužel jsou někteří lidé stále přesvědčeni, že existují psí plemena, která jsou všeobecně zlá a agresivní od narození a většinou je marná má snaha jim vysvětlit, že agresivita u psů je spíše otázkou výchovy a někdy také chovatelství a že nejde o „výsadu“ určitých plemen.

Nejsem profesionální kynolog, ale své psy vychovávám víceméně úspěšně už téměř 7 let, od dětství se zajímám o psy a jejich výchovu a proto si myslím, že k tomuto tématu mám co říct. Dočtete-li tento článek do konce, přijde ke slovu i opravdový odborník.

 
- http://portokali.deviantart.com
 

Proč právě „bojová“ plemena? A která to vlastně jsou?

Název „bojová plemena“ je vlastně nesmysl. Někdo odvětí, že byl odvozen od dřívějšího použití těchto plemen ke psím zápasům, toto ale není ani zdaleka výstižné. Například Rhodézský ridgeback, dnes figurující na některých seznamech bojových plemen, není ani známým účastníkem ilegálních psích soubojů (byl používán k lovu zvěře, takže podle tohoto kritéria by do tzv. bojových plemen mohl patřit také bígl nebo výmarský ohař). Tím se dostávám k tomu, která plemena jsou vlastně považována za bojová. Každá země má na toto evidentně trochu jiný názor, seznamy bojových plemen (ať už oficiální nebo ne) se v různých koutech světa liší. V zásadě jsou za bojová plemena považováni psi typu bull, tedy Bullterier, Anglický buldok, Bullmastif, Stafordširský bullterier a Americký pitbullterier a dále také Americký stafordširský terier, Kerry blue terier, Argentinská doga, Bordeauxká doga, Brazilská fila, Anglický mastif, Dobrman, Italský corso pes, Neapolský mastin, Rotvajler, Shar-pei, Perro de Presa Mallorquin, Tosa-Inu, Rhodézský ridgeback, kříženci těchto plemen a další.

        
PERRO DE PRESA MALLORQUIN    ARGENTINSKÁ DOGA
- http://SaNNaS.deviantart.com         - http://xoss6.deviantart.com
        
ANGLICKÝ STAFORDŠIRSKÝ TERIER     NEAPOLSKÝ MASTIN
- http://anxietypatient.deviantart.com         - http://SaNNaS.deviantart.com

Věřím, že je špatné pokoušet se sestavit jakýkoliv oficiální seznam bojových plemen, protože takové pochybné seznamy mají jediný účinek – uměle v lidech, kteří se nevyznají v kynologii, vyvolávají strach z plemen, která si to vůbec nezaslouží, neboť nejenže nejsou více agresivní než jiné plemena, ale rozhodně si ani sama nevybrala to, že budou používána v ilegálních psích soubojích. To lidé se rozhodli, jak s nimi budou zacházet a zvláštní je, že je teď také lidé trestají za to, jak s těmito psy nakládali.

- http://stampsbysassawj.deviantart.com

Marný boj proti BSL

- http://tevy.deviantart.com

BSL (Breed Specific Legislation) je anglická zkratka pro to, čemu se u nás říká „psí zákony“. Odpůrci této legislativy zkratku také někdy vykládají jako „Bull Shit Law“, což znamená slušněji řečeno „Zákon na nic“. S tímto musím souhlasit. Naši zákonodárci, místo aby se zabývali tím, jak skutečně potrestat lidi, kteří nechají své psy naprosto bez výcviku nebo z nich nevhodným přístupem udělají nezvladatelná stvoření, raději omezí držení určitých plemen, podmíní ho zkouškami apod. Postupně možná chov těchto plemen další zákon zakáže. A až se s těmito psy naprosto skoncuje, přijde řada na další plemena, u kterých se energie a dominance začne zaměňovat za agresivitu. Nakonec může dojít i na Vašeho psa, pokud si to zákonodárci usmyslí. Co na tom, že lidé, kteří o těchto věcech rozhodují, třeba ani nemají doma žádného psa, co na tom, že je nezajímají názory skutečných odborníků.

- http://stampsbysassawj.deviantart.com

Jak je to tedy s tou agresivitou?

Velkou část veřejnosti si již média vychovala k obrazu svému a vysvětlila jí, že psi označovaní jako bojová plemena, jsou krvelačné bestie, jejichž jedinou zálibou je napadat vše živé, a že každý, kdo si takového psa pořídí, je chudák s nějakým komplexem. To se samozřejmě jedna velká lež, kterou ale bohužel média často lidem podsouvají a jak je vidět, stokrát opakovaná lež se stává pravdou.

Mnohá z těchto plemen jsou velmi energická a dominantní, jakož ale i jiná plemena, která na seznamu bojových plemen nefigurují. Energičnost a dominance jsou výrazné vlastnosti některých dalších plemen, například Hovawartů, rozdíl je pouze v tom, že u Hovawartů je (zatím) nikdo nevnímá jako něco špatného.

- http://stampsbysassawj.deviantart.com

Každý člověk, který si pořídí psa, by se mu měl věnovat a dát mu přesně to, co dané plemeno potřebuje. U těchto plemen je to mimo jiné důsledný výcvik a dostatek zaměstnání pro tělo i mysl. Například Americký pitbullterier je velmi inteligentní pes a proto potřebuje namáhat nejen svaly, ale i hlavu.

AMERICKÝ STAFORDŠIRSKÝ TERIER
- http://gimmixx.deviantart.com

Je jasné, že tato plemena nebudou pro ty, kteří se psy začínají a nemají ani nikoho, kdo by jim v počátcích pomohl. Dominance u psa není podle mě nic vyloženě špatného, stejně jako lidé se i psi rodí s dominancí nebo submisivitou. Dominanci je však u psa potřeba usměrnit natolik, aby respektoval svého pána jako vůdce smečky.

 
BORDEAUXKÁ DOGA                                             ROTVAJLER
- http://SaNNaS.deviantart.com                               - http://timosetae.deviantart.com

Proč mají mnozí tato plemena rádi

Pokud se psovi člověk dostatečně věnuje a dobře ho vychová, vrátí se mu jeho úsilí mnohonásobně. Věděli jste například, že Americký pitbullterier je výborný záchranář? A to nejen díky své obrovské výdrži, ale také velké lásce k lidem. Ostatně, kdo ho někdy viděl s dětmi (které má obzvlášť rád), ví, o čem mluvím. Stejně úžasné umějí být i psi Tosa-inu. Každého musí při setkání s nimi napadnout přirovnání „miloučký obr“. Anglický buldok, Stafordširský bulterier a další plemena jsou velmi oddaná svým pánům, mazlivá a většina z nich má i tu výhodu, že jsou zároveň sportovní a dokáží své pány doprovázet i na náročných túrách a účastnit se nejrůznějších akcí, jako jsou třeba tzv. pittbull show, na kterých můžete vidět neuvěřitelné psí výkony.

   
CANE CORSO                                ROTVAJLER 
- http://SaNNaS.deviantart.com      - http://timosetae.deviantart.com

RHODÉZSKÝ RIDGEBACK
- http://leaversdance.deviantart.com

Útočící psi

Nebudu předstírat, že znám příčinu každého útoku psa na člověka nebo na jiné zvíře, ale vím stoprocentně, že nejde o záležitost rasy. Neexistují totiž dobrá a špatná nebo hodná a zlá psí plemena, pouze dobří a špatní majitelé a pak také okolnosti, které mohou psa k útoku vyprovokovat. Noviny milují útoky psů na děti, to si pak přečtete něco o „rozzuřeném psu“, „bezbranném dítěti“ a „vyděšených rodičích“. V některých případech to může být pravda, ale bylo by velmi zajímavé dopátrat se příčiny útoku psa, který nikdy předtím neútočil a nebyly s ním žádné problémy. Popíšu Vám situaci, kterou jsem několikrát viděla na vlastní oči: dítě si na zahradě najde novou zábavu – trápit sousedova psa. Hází po něm kameny, kdykoliv se pes přiblíží k plotu, snaží se ho bodnout drátem nebo praštit kusem dřeva apod. Pes nemá kam utéct, protože když se přesune do jiného koutu zahrady a dítě na něj už nedosáhne drátem, alespoň po něm dál hází kameny. Když tohle spatří rodiče dítěte, maximálně ho okřiknou, což ale samozřejmě nepomůže. Pes si dobře pamatuje, kdo ho trápí a když po několika měsících tyranie objeví pootevřená vrátka, díru v plotu, nebo se mu podaří se podhrabat, pochopitelně svému trýzniteli vše vrátí. Může jít i o velmi klidného psa, ale ani takový milý klidný Leonberger nebude snášet neúnosné trápení. A ruku na srdce, kdo z nás by nic nedělal, kdyby byl v kůži takového psa? Zde absolutně nejde o agresivitu, nýbrž o to, že spousta lidí (a bohužel také dětí) se dokáže chovat opravdu krutě. A následky takového chování bývají většinou fatální pouze pro psa. Zatímco z trýznitele se rázem stává oběť, pes, ačkoliv se třeba jen bránil, na svou obranu může doplatit životem.

Další příčinou agresivity může být špatný výcvik a nedostatečná aktivita. Tady ovšem není rozdíl mezi tzv. bojovými a ostatními plemeny. Pokud nebudete vychovávat zlatého retrívra, „zvlčí“ úplně stejně jako třeba bordeauxká doga bez výcviku. Toto je důvod, proč zastávám názor, že za špatné chování psa by měl být trestán pouze majitel, nikoliv pes a už vůbec ne celá psí rasa.

Rozhovor s Gabrielou Pavlíčkovou, expertkou na výchovu psů a majitelkou jedné z nejúspěšnějších evropských chovatelských stanic psů Tosa-inu a Brazilská fila

Co si myslíte o českém návrhu zákona omezujícím držení tzv. bojových plemen, popř. i zahraničních zákonech omezujících či zakazujících jejich držení a chov?
Vzhledem k tomu, že se zabývám chovem těchto plemen, která jsou zařazena do tzv. bojových plemen,  tak se mě to dotýká. Stále pro mě zůstává záhadou, kdo vymyslel označení bojová plemena a podle čeho jsou tato plemena zařazena do sekce bojová plemena, nad tím mi opravdu zůstavá rozum stát!

Čím si podle Vás tato plemena vysloužila u mnoha lidí svou špatnou pověst?
Myslím, že ke “špatné pověstí” jim dopomohla média, víte ono není tak zajímavé a dobře prodejné  pokousání Zlatým retrievrem jako “pitbulem”.

Jsou podle Vás tzv. bojová plemena více nebezpečná než ostatní plemena?
Plemena, která jsou v této sekci zařazená by si měl pořídit člověk po důkladném přečtení o povaze a historii těchto plemen, většina z těchto plemen sloužila k lovu zvěře – např. Rhodézský Ridgeback - na lvy, Argentinská doga - divočáci…Tato plemena mají zvyšený práh bolestivosti a sklony k dominanci - jejich výchova by měla být důsledná od štěněcího věku.

Je podle Vás pravda, že tzv. bojová plemena běžně útočí na ostatní zvířata a na člověka bezdůvodně?
Pes, který je správně vychovávan a veden nikdy nezautočí bezdůvodně….

Jak dlouho se jich věnujete výcviku psů?
Výcviku psů se věnuji 16 let

Jaké jsou Vaše zkušenosti s výcvikem tzv. bojových plemen? Je podle Vás jejich zvládnutí těžší než zvládnutí ostatních plemen?
Na mé cvičiště dochází několik zástupců těchto plemen, snažíme se již v kurzech pro štěnátka je vychovávat důsledně a potlačovat jejich dominantní sklony, ale samozřejmě záleží hlavně na majitelích těchto pejsků.

Která plemena psů nejčastěji dostáváte k převýchově a jaké mají nejčastěji problémy?
Budete se divit, ale našimi nejčastějšími klienty jsou majitelé malých plemen - Kokšpanělů, Maltezáčků, taky Labradorů a Německých ovčáku. U malých plemen převáží agresivita k pánečkům a k ostatním psům, majitelé těchto plemen podceňují jejich výchovu. U Labradorů a ovčáků jejich velice temperamentní a divoká povaha, lidé si myslí, že labrador, jakožto pes, který slouží pro slepecké účely nepotřebuje žádnou výchovu, což je naprostý opak.

Ve Vaší chovatelské stanici se věnujete chovu hned dvou plemen, která jsou často považována za bojová. Čím si Vás tato plemena „získala“?
Plemena Tosa Inu a Brazilská fila mně získala svou otevřenou povahou, bezmeznou láskou a oddanosti k rodině, navíc hlavně fily jsou neúplatnými hlídači!

O plemenech tosa-inu a brazilská fila se více dozvíte na internetových stránkách chovatelské stanice Birengo http://www.birengo.info

BRAZILSKÁ FILA
- http://gordoxa.deviantart.com

Co dodat

Na závěr bych chtěla dodat, že lidé, kteří tak volají po znevýhodňování tzv. bojových plemen, by se měli více dívat kolem sebe. Zjistili by, že agresivní psi se nacházejí mezi zástupci všech plemen, že agresivita není výrazná u žádného plemene a možná by zjistili, že špatné chování psů nevychází z genetiky, ale převážně z výchovy. Dále bych chtěla říci novinářům, že stále více zapomínají na objektivitu a všem čtenářům zděšeným z článků o krvelačných bestiích bych doporučila, aby se zamysleli nad tím, proč zvíře útočilo. Bylo to výchovou, nemocí nebo třeba tím, že oběť není oběť, ale útočník, který útok psa vyprovokoval?

KŘÍŽENEC ŠARPEJE A AMERICKÉHO PITBULLTERIERA
- http://paleypeach.deviantart.com

Další obrázky

   
CANE CORSO                            AMERICKÝ PITBULLTERIER
    
              ČAU-ČAU                                                                                       ANGLICKÝ MASTIF
- http://SaNNaS.deviantart.com  - http://anxietypatient.deviantart.com  - http://delmuro.deviantart.com                                                     - http://deefilly.deviantart.com
   
RHODÉZSKÝ RIDGEBACK         ČAU-ČAU
- http://SaNNaS.deviantart.com  - http://petrius.deviantart.com
  
CANE CORSO                                  BORDEAUXKÁ DOGA
- http://SaNNaS.deviantart.com        - http://SaNNaS.deviantart.com
    
ROTVAJLER
- http://voidcontext.deviantart.com    - http://stampsbysassawj.deviantart.com
 
CANE CORSO                                                                             ROTVAJLER
- http://SaNNaS.deviantart.com                                                   - http://timosetae.deviantart.com

Odkazy

Děkuji všem skvělým fotografům a umělcům, kteří mi dovolili použít pro tento článek jejich díla. Pod každým dílem naleznete odkaz na internetovou stránku autora a zde jsou odkazy ještě jednou v abecedním pořádku:

http://AnxietyPatient.deviantart.com
http://Bunnybunbunbunee.deviantart.com
http://deefilly.deviantart.com
http://DelMuro.deviantart.com
http://gimmixx.deviantart.com
http://gordoxa.deviantart.com
http://leaversdance.deviantart.com
http://paleypeach.deviantart.com
http://Petrius.deviantart.com
http://SaNNas.deviantart.com
http://StampsBySassawj.deviantart.com
http://Tevy.deviantart.com
http://Timosetae.deviantart.com
http://voidcontext.deviantart.com
http://Xoss6.deviantart.com
 

Děkuji také paní Pavlíčkové za to, že mi poskytla rozhovor:

http://www.birengo.info

Další zajímavé stránky:

- Otevřený dopis poslancům, senátorům a médiím
- Web proti BSL (anglicky)
- Pit Bull Informational Pages (anglicky)

Valencia, škola Don Quijote a pár užitečných informací

Úvodem

Při hodnocení místa určitě hodně záleží na tom, jaké lidi na onom místě potkáte. Já jsem měla to štěstí, že jsem ve Valencii potkala skvělé přátele, se kterými jsem si užila spoustu zábavy, ale i město samotné mě doslova nadchlo a stejně tak škola Don Quijote.

Pár nezbytných informací

Valencia leží na východním pobřeží Španělska na řece Turia a svou rozhlohou je třetím největším městem Španělska. Jedná se o hlavní město provincie Valencia a také Valencijského společenství. Počet obyvatel v roce 2007 byl více než 1 700 000. Klima ve Valencii se vyznačuje nejen vysokými teplotami, ale také velkou vlhkostí vzduchu.

Více si můžete přečíst na Wikipedii a také na oficiálních stránkách města.

Trocha kultury

Ve Valencii je toho k vidění hodně, ale než se našinec vůbec propracuje k prohlídce památek, asi první, co upoutá jeho pozornost, bude všudypřítomná zeleň. Palmy a kaktusy najdete téměř všude, kde je pro něj alespoň trochu místa, například na kruhovém objezdu. Když srovnám industriální a rušnou Valencii s podobnými českými městy, řekla bych, že bychom si tu v ČR mohli vzít příklad.

- “zarostlý” kruhový objezd

Poté, co vstřebáte první dojmy z exotického vzhledu města, doporučuji vyrazit na prohlídku památek. A pokud nejste zrovna památkový typ, nevadí, protože jsem přesvědčená, že alespoň některé Vás zaujmou svou odlišností od těch našich.
První zastávkou by mohlo být třeba koloseum na Plaza de Toros (zastávka Xátiva, metro č. 3) a odtud už je nejlepší se po centru pohybovat pěšky. Jen pár ulic severně od Plaza de Toros  sídlí v honosné budově úřad pošty a hned vedle na Plaza del Ayuntamiento můžete obdivovat městskou radnici. Když se propletete ulicemi ještě více na sever, přijdete na náměstí Plaza de la Reina, odkud se dostanete třeba na trh Mercado Central, budově Lonja de la Seda (Lonja de los Mercaderes) a dalším památkám.

- Plaza de Toros

- Lonja de la Seda

Mnoho turistů ve Valencii zajímá zejména komplex muzeí Ciutat de les Arts i les Ciències architekta jménem Santiago Calatrava. Muzea se nacházejí na jihu města a pohodlně se k nim dostanete například autobusem č. 40 (zastávka na Plaza d’Europa). Za sebe musím říct, že bych si muzea asi víc užila o pát let dříve, ale tím Vás nechci od jejich návštěvy odradit, zvláště pokud máte děti, uděláte jim určitě obrovskou radost.

Pokud jste zvídaví, rádi si hrajete nebo jste fanoušek komiksů, bude pro Vás El Museu de les Ciències Príncipe Felipe jistě to pravé. Můžete si vyzkoušet neúprosné zákony fyziky nebo třeba svou vlastní sílu a rovnováhu. Mým nejoblíbenějším místem je však koutek superhrdinů. Spiderman visící ze stropu nebo obří Hulk, to je jen zlomek toho, co zde uvidíte.

Jestli jste spíše fanoušek přírody, mohlo by Vás zaujmout akvárium L’Oceanogràfic, které je rozděleno do několika sekcí podle lokalit na Zemi nebo druhů zvířat. V každé sekci naleznete informace jak z historie, tak o zvířatech typických pro danou oblast. V určitých hodinách (14:00, 16:30 a později) můžete v pavilonu delfínů shlédnout jejich show. A pokud v muzeích vydržíte do večera nebo budete mít prostě volnou hodinu, třeba se Vám zalíbí v kině L‘Hemisféric.

- L’Oceanogràfic

Cenově nejvýhodnější vstupenka pro jednu osobu je souhrnná do obou muzeí a kina za přibližně 24 euro (studentská sleva). Návštěvu si můžete rozložit na více dní, ale už při koupi lístků musíte vybrané dny specifikovat a také si hned vybrat film, který chcete vidět.

Více si o komplexu muzeí Ciutat de les Arts i les Ciències můžete přečíst na Wikipedii nebo na oficiálních stránkách.

- L’Hemisfèric

Dalším místem, které bych měla zmínit, je Palau de la Música a přilehlé letní kino. Dostanete se k nim ze zastávky Alameda (metro č. 3), odkud sejdete do kanálu-parku Jardín del Turia, ve kterém se obě místa nacházejí. Vstupenka do letního kina stojí 3 eura a musíte přijít opravdu včas (většinou film začíná v 21:00), protože minutu po začátku se zavře kasa a dovnitř se už nedostanete.

Už jsem zmínila Jardín del Turia, což je bývalý zavlažovací kanál, dnes nádherný park, kde najdete nejen spoustu krásných rostlin, ale i fotblová hřiště či obří sochu ležícího Gullivera. Park se táhne celým městem a pokud se chcete někam dostat pěšky, je cesta parkem nejpohodlnější. Lze z něj vyjít na mnoha místech a já doporučuji se do něj občas podívat, protože někdy nabídne příjemná překvapení. Nám se podařilo narazit na středověký trh nesrovnatelný s ničím, co jsem kdy viděla v ČR. Nejenže trh byl opravdu středověký a nikde nebylo vidět stánky s ponožkami a záclonami, ale prodejci byli i dobově oblečení, odevšad se linula dobová hudba a v uličkách mezi obchůdky byli k vidění kejklíři, šašci, piráti, či muž na chůdách. Na většině obchodů stálo napsáno „artesanal“, což znamená „ručně dělaný/řemeslný“ a to ať už šlo o obrovské pecny chleba, koláče, šperky nebo kožené výrobky.

Více si o parku Jardín del Turia můžete přečíst na Wikipedii.

- Pohled z kopce v Jardín del Turia

Poslední místo, o kterém chci napsat, je botanická zahrada, kde se platí symbolické vstupné 1 euro. Ovšem člověku ze střední Evropy musí už samotná Valencia připadat tak trochu jako botanická zahrada.

- botanická zahrada

Kam na nákupy

Pekárny, drogérie, papírnictví, to vše ve Valencii samozřejmě najdete v podobě samostatných obchodů, ačkoliv někdy je dobré pokusit se najít krám ve stylu „od všeho něco“, kde bývají ceny nižší. Pokud hledáte nákupní centra, nebudete je ve městě hledat dlouho, nejznámější je řetězec El Corte Inglés (ve městě jich najdete několik, jeden např. asi 10 minut pěšky od zastávky Reus – metro č. 4). Nejznámější „nákupní“ ulicí je Colón, kterou snadno najdete z náměstí Plaza de Toros, nebo k ní dojedete metrem č. 3. V postranních uličkách v centru města můžete narazit na specializované obchůdky, například krámek ve stylu flamenca (šátky, vějíře) nebo obchod Etnia nedaleko náměstí Plaza de la Reina.

Na chvíli se ještě vrátím k vějířům, ty jsou ve Valencii téměř nepostradatelné. Vějíř uvidíte v ruce skoro každé ženy, bez něj se dá totiž vlhké teplé počasí snášet jen těžce. Ještě hůř než na slunci bývá obvykle na podzemních zastávkách metra.

Doprava

Valencia má dobře propracovanou městskou dopravu, pohodlně se svezete téměř kamkoliv. Fungují zde autobusy, metro a tramvaje (nadzemní linky metra). Jízdenky si můžete koupit v automatech na zastávkách (automaty ovšem často nefungují), u řidiče autobusu, u prodejců na podzemních stanicích metra a v některých stáncích. Za jednu jízdu autobusem zaplatíte 1,20 euro a za jízdu metrem 1,30 euro. Proto je lepší koupit si kartu BONOBUS (cca 5 euro, 10 jízd), BONOMETRO (6,10 euro, 10 jízd) nebo smíšenou měsíční jízdenku na bus i metro za 35 euro. Když přestupujete mezi linkami metra, musíte kartu znovu vložit do označovacího přístroje, to stejné musíte udělat, když vycházíte z podzemí. Pokud od prvního označení neuběhla neadekvátně dlouhá doba, přístroj kartu podruhé neoznačí.

Autobusy a metro přestávají jezdit zhruba ve 23:00 a od té doby začínají fungovat noční linky označené písmenem N. Bohužel nejezdí úplně všude, ale na druhou stranu můžete využít místních taxislužeb, které jsou pohodlné, rychlé a ve srovnání s ČR cenově přijatelné (a nemáte u nich pocit, že cizincům účtují více).

Více informací o metru najdete zde.

Jak se dostat ke škole/rezidenci

Samozřejmě si můžete zaplatit školní transfer nebo taxi, ale cesta MHD je podstatně levnější a vůbec není složitá.

Metrem z letiště - Přímo od letiště jede linka metra č. 3. Letiště je konečná zastávka, směr si tedy nespletete. Vysednete na zastávce Benimaclet, vyjdete z podzemí a dál pojedete tramvají č. 4 (směr Dr. Lluch) nebo č. 6 (směr Maritim-Serrería) až na zastávku Tarongers. Budova rezidence je hned naproti zastávce metra.

Metrem z autobusového nádraží - Z nádraží se vydáte pěšky na zastávku Reus (asi se budete muset zeptat na cestu, ale ta naštěstí není složitá) a odtud pojedete tramvají č. 4 nebo č. 6 (stejné směry jako je popsáno výše).

Autobusem - Autobusové zastávky jsou ani ne 5 minut pěšky od rezidence, po vystoupení jen stačí zatočit doprava a jít stále rovně. K rezidenci se dostanete například autobusem č. 9, 18 nebo 29.

POZOR! Pokud chcete vysedat, musíte v autobuse i metru včas zmáčknout tlačítko (pokud čekáte na zastávce, musíte mávnout na řidiče). V metru by neměl být problém, protože nádledující zastávka je s dostatečným předstihem ohlášena, v autobuse musíte zastávky buď počítat, nebo poprosit řidiče, aby Vás vysadil na správném místě.

- zastávka Tarongers a budova Galileo Galilei

Škola a rezidence

O škole Don Quijote ve Valencii nemohu říct nic negativního. Příjemné prostředí, výuka, která Vám něco opravdu dá a především skvělí a přátelští učitelé, to jsou důvody, proč si myslím, že jsem si vybrala správně.

Abych stručně popsala výuku: první školní den napíšete vstupní test, poté si s Vámi chvíli popovídá některý z učitelů, připojí své hodnocení a když je Váš test vyhodnocen, jste zařazeni do některé ze skupin, které odpovídají evropskému hodnocení znalosti jazyků, tedy A1 – C2. Výuka kurzu Intensive (asi nejběžnější kurz) probíhá buď od 9:00 do 13:00 nebo od 15:00 do 19:00 a každou skupinu vedou dva vyučující, kteří se střídají po dvou hodinách. Na konci Vašeho pobytu můžete nebo nemusíte psát výstupní test a poté obdržíte certifikát.

Složení studentů během mého pobytu vypadalo následovně: nejvíce zastoupení měli Nizozemci a Italové a po nich následovali Němci a lidé z anglicky mluvících zemí. Překvapivě jsem potkala i hodně lidí z Belgie a Francie.

Nejpohodlnější ubytování je bezesporu v tzv. rezidenci (budova Galileo Galilei), ale i ostatní ubytovací možnosti mají něco do sebe. Lidé ubytovaní v rodinách si dost často stěžovali na velkou vzdálenost od školy a na to, že vlastně často ani nešlo o úplné rodiny, které by se studentem komunikovaly, nýbrž o jediného člověka, který u sebe ubytoval třeba i 6 zahraničních studentů. Nicméně se našli i lidé, kteří byli se svými rodinami velmi spokojeni. Další možností je ubytování na studentském privátě, kde má člověk určitě největší volnost. Výhodou rezidence je především to, že se nachází ve stejné budově jako škola a také poměrně blízko pláže (10 minut tramvají nebo 20 minut pěšky). Opravdovou nevýhodou v době mého pobytu byla přítomnost mnoha dětí, které bydlely v rezidenci v rámci letních táborů a i po půlnoci doslova řvaly na chodbách a házely po sobě vším možným (a přecijen člověk nechodí do klubu každou noc a někdy potřebuje i spát) a zadruhé neochota lidí z recepce s tímto cokoliv dělat. Kapitolou samo o sobě bylo stravování, na které si stěžovali snad úplně všichni. Fungovala zvláštní pravidla jako třeba „Když si vezmeš hrušku, nesmíš si vzít jogurt, když si vezmeš k snídani vodu, nesmíš si vzít džus.“, což mi vzhledem k ceně ubytování a jídla přijde jako drzost, navíc jídlo v rezidenci se opravdu nevyznačovalo kvalitou (zelenohnědé banány, natlučené hrušky, těstoviny bez jakékoliv chuti atd.). Kdyby se někdo stravoval pouze tam, musel by si kvůli absenci soli, koření a jakékoliv chuti vůbec myslet, že španělské jídlo je otřesné (což samozřejmě není). Proto mé doporučení k ubytování v rezidenci zní – zaplaťte si pouze snídaně, maximálně polopenzi.

Samotné ubytování v rezidenci je velmi dobré a může konkurovat mnohým českým hotelům. Pokoje jsou prostorné, pěkně zařízené, s malým balkónem a vlastní koupelnou. Úklidový servis také fungoval moc dobře. Rezidence je celkově hezky zařízená, v přízemí se nachází několik obchodů, kavárna, pizzerie a prádelna a v prvním patře začínají obytné prostory. Společenská místnost je m.j. vybavena stolním fotbalem, televizí a čtyřmi počítači s připojením na internet.

- posezení v rezidenci

Ještě se na chvíli vrátím ke škole, konkrétně k odpolednímu programu. Pro nově příchozí studenty se koná uvítací večeře nazvaná „Tapas de bienvenida“, jinak můžete každý večer v 19:00 navštívit hodinu kultury. Tyto hodiny jsou každý týden zaměřeny na něco jiného – španělský slang, zeměpis, poezie, tanec a další.

- Tapas de bienvenida

Více o škole naleznete na stránkách školy Don Quijote a informace o rezidenci jsou k nalezení zde.

Zábava, především ta noční

Společenský člověk se ve Valencii rozhodně nudit nebude, stačí se jen trochu porozhlédnout a zjistíte, kolik možností tohle město nabízí.

Pláž u moře sice není nijak neúnosně zaneřáděná, ale překvapilo mě, jak si sami místní své pláže a moře vůbec neváží. Téměř na každém kroku potkáte valencijskou ženu či muže, která či který kouří jednu cigaretu za druhou a oharky následně odhazuje do písku či do moře. I přestose dá u moře strávit hezký den, zvláště se spoustou opalovacího krému a přáteli.

Přes den můžete navštívit nepřeberné množství kaváren a restaurací, dát si výbornou zmrzlinu (od 1,50 euro a porce jsou nesrovnatelně větší než v ČR) a v noci zamířit do klubu. Těch je ve Valencii opravdu hodně a nejedná se jen o klasické diskotéky, ale často v klubu narazíte na nějaký zajímavý program. Turisty bude určitě lákat klub L’Umbracle (v komplexu Ciutat de les Arts i les Ciències, vstupné 15 euro, jeden drink v ceně). Další zajímavá místa jsou Café del Duende, kde můžete shlédnout flamenco koncert nebo množství barů v bezprostřední blízkosti pláže. Nedaleko pláže se nacházejí také kluby Luna Rosa, Cha-cha či Las Animas (open air diskotéka, kde jsme navštívili skvělou brazilskou párty). Za vstup na akce v těchto klubech se většinou platí, ale pokud s sebou přinesete leták oznamující tuto akci, máte vstup zdarma (letáky byly k nalezení téměř všude, například na pláži). Koktejly stojí většinou od 7 euro výše a namíchají Vám je opravdu poctivě. Zatímco v ČR se mnohdy marně snažíte zachytit alespoň sebemenší chuť alkoholu ve Vašem koktejlu, ve Valencii dostanete vodku s džusem (colu s Malibu apod.) nejméně 50:50 a u složitějších koktejlů také není pochyb o tom, že se na Vás barman nesnaží ušetřit.

- Pohled z Las Animas

- klub Cha-cha

Místní

Za 4 týdny pobytu jsem obyvatel Valencie nestihla poznat nijak perfektně, ale většinou bych je charakterizovala stejně jako učitele ze školy Don Quijote – přátelští. Představte si třeba, že si chcete dobít kredit a marně v peněžence hledáte lísteček s číslem své nové simkarty. V českém obchodě by prodavačka s velkou pravděpodobností začala netrpělivě podupávat, šklebit se a možná by Vám i řekla něco ve stylu „Nejste tu jediný zákazník,“ a naproti tomu ve Valencii Vás toto nepotká.

Na Valencijčanech mě upoutal i jejich vzhled. Najdete tu lidi, na kterých je na první pohled poznat, že v jejich rodokmenu figurují Arabové, dále lidi se světlou pletí a tmavými vlasy, ale i lidi světlovlasé, velmi výjimečně dokonce zrzavé. V ulicích také potkáte hodně černochů a občas lidi exotického asijského i jihoamerického vzhledu, všichni ti tu žijí pohromadě a tvoří velmi zajímavou směs obyvatelstva.

Je libo něco na zub?

Rozhodně nejznámější valencijskou specialitou je paella. Ač je to velmi dobré jídlo, pro Čechy není příliš exotické, protože je to vlastně obdoba rizota. Rozdíl je především v barvě rýže a také přísady do paelly mohou být různé – králičí či kuřecí maso, mořské plody a další.

Určitě nepochybíte, když si zajdete do restaurace na tapas – malé pochoutky. Mlsné jazýčky může zaujmout tortilla – kousky brambor zapečené ve vejci – nebo patatas bravas či šunka jamón serrano. Téměř v každém baru či restauraci dostanete různé druhy bocadillos, což je chléb (nebo spíše houska či veka) s náplní, jakou si vyberete. A nesmím zapomenout na sladké „šnečkovité“ pečivo ensaïmadas a slané plněné pečivo empanadillas.

Nejznámějším nápojem je bezesporu mléčný rýžový nápoj horchata (nebo orxata). Je velmi sladká, má specifickou vůni a myslím, že některým cizincům může trvat si na ni zvyknout, asi jako si někteří cizinci musejí zvykat na kofolu.

Jazyková bariéra

Valencia má pro výuku španělštiny jednu nevýhodu a tou je valencijština, jakási odrůda katalánštiny, která v písemné podobě připomíná mix španělštiny a francouzštiny a v mluvené podobě něco neuvěřitelně nesrozumitelného. Jen pro upřesnění, „správná“ španělština se nazývá kastilština.

Závěrem

Myslím, že čtyři týdny ve Valencii jsou málo. Pokud máte přátele a dobrou náladu, rozhodně zde budete potřebovat více času. Své volby jet do Valencie rozhdoně nelituji, dokonce doufám, že jsem toto úžasné město neviděla naposled. Na někoho možná více zapůsobí Barcelona, Madrid nebo naopak nějaké menší město, ale pro mě má Valencia zvláštní kouzlo. Je to prostě místo,