Karl Jenkins - Adiemus

Adiemus je už naprostá klasika. I ti, kterým nic neříká jméno Karl Jenkins či hudební formace Adiemus, tuhle píseň znají. Za zmínku stojí celá Jenkinsova tvorba, ale to by bylo na daleko delší článek.

Anastasia Volochkova

Ještě jednou zmíním píseň Adiemus, ale tentokrát kvůli této talentované a krásné baletce. Na Youtube najdete několik jejích tanečních videí, ale myslím, že tohle je nejpůsobivější.

Kiri Te Kanawa - Antema Africana

Do třetice všeho dobrého je tu ještě jeden počin Karla Jenkinse, tentokrát v podání Novozélanďanky Kiri Te Kanawa. Klip je také velmi vydařený, i zde se objevují baletky.

Daniel Tammet - zázračné dítě

Daniel Tammet vlastně už není díte, ale zázračný je pořád. Správná odpověď na jakoukoliv matematickou záludnost se mu prostě “jen tak” objeví v hlavě, dokáže hodiny odříkávat číslo pí a za týden je schopen se naučit plynule islandsky. Video má celkem 5 dílů, zde najdete odkaz na první z nich.

Rallia Christidou

Rallia je má nejoblíbenější řecká zpěvačka. Nepatří k těm rádobyzpěvačkám, které se na tuto dráhu daly jen proto, aby mohly točit klipy, ve kterých se polonahé válejí na pláži. To by sice Rallia mohla dělat také, hezká je na to dost, ale mně se na ní líbí, že má opravdu talent a krásný hlas. Však posuďte sami na písničkách Ise Makria (Jsi daleko) a Kripsu (Schovej se).

Ishtar - Saidi, tanec s hůlkou a drum sólo

Tanec s hůlkou i drum sólo patří k mým nejoblíbenějším stylům orientálního tance. Kvalita tohoto videa sice není valná, ale i tak jde myslím dobře vidět “o co jde” a navíc se mi vystoupení tanečnice Ishtar prostě líbí.

Viktoriya - Baladi s hůlkou a drum sólo

Tohle je moc zábavné vystoupení další skvělé tanečnice. Říkám si, že bych ale radši vynechala ty podpatky:D

Sadie

Ať si říká kdo chce, co chce, pro mě je Sadie nejlepší orientální tanečnice, jakou jsem kdy viděla. A toto její drum sólo mě doslova dostalo.

Rachel Brice

Rachel Brice je také orientální tanečnice, zaměřuje se na Tribal Fusion, což je dost specifický styl a podle mě i náročný, ale v podání Rachel působí skoro jako by to byla hračka:) Poslední video sice není tribalové, ale rozhodně stojí zato.

Jillina - Drum sólo

Jillina je další velmi slavná orientální tanečnice a tohle je jedna velmi povedená píseň i choreografie. Ještě lepší tanec na tuto píseň předvedla Vendulka Pánková, česká Miss Orient 2006. Na její vystoupení se můžete podívat na webu missorient.cz.

Bobby McFerrin - Ave Maria

Takovéto podání Ave Maria se rozhodně jen tak neslyší! Co tenhle pán dokáže se svým hlasem, je až neuvěřitelné.

Fairouz - Ya Tair

Fairouz je libanonská zpěvačka, takže v našich končinách její jméno říká něco pravděpodobně jen těm, kteří se zajímají o orientální hudbu a/nebo tanec.

Ofra Haza

Ofra je snad nejznámější zpěvačka z Blízkého východu. Ačkoliv již nežije, svůj odkaz zanechala téměř po celém světě, i když si to mnozí neuvědomují. Například nazpívala píseň Mojžíšovy matky v animovaném filmu Princ egyptský a to asi v 16 jazycích včetně češtiny (a vlastně se podílela na pěkném kusu soundtracku k tomuto filmu). Její nejznámější píseň je Im Nin’Alu, i když v trochu jiném podání než v prvním videu.

Purple and Brown

Tihle plastelínoví panďuláci jsou vhodná zábava pro chvíle nudy.

Mr.Bean

Je to prostě sex symbol, proti tomu se nedá nic namítat:-D

Zinedin Zidan - Pantaghana

Tohle je velice podařená parafráze jedné chorvatské skupiny na politickou diktaturu. Doporučuji.

Issam Houshan v Tajpeji

Issam Houshan je jeden z nejznámějších bubeníků orientálních rytmů. Na tomto videu hraje s kolegy z Tajpeje jedno z drum sol, které mám velmi ráda.

Despina Vandi a Jorgos Mazonakis - Amanes

To se jednou jedna populární řecká zpěvačka a jeden populární řecký zpěvák rozhodli, že spolu nazpívají něco zábavného a k tomu natočí neméně zábavný klip. A tak vznikla tahle “srandička” o tom, jak se ona chce vdávat, ale on se nechce ženit. Myslím, že tohle by se mohlo líbit i těm, kteří nerozumějí řecky.

Ganz Schön Feist

Všem němčinářům VŘELE doporučuji tuto kapelu. Supervtipné texty, na vystoupeních skvělá choreografie a především obrovský talent (složité trojhlasy levou zadní), to všechno jsou Ganz Schön Feist.

Punjabi MC - Jogi

Prostě zajímavý mix indické a moderní hudby.

Lagaan

Skvělý bollywoodský film se skvělou hudbou, to je Lagaan. Na videu uvidíte a uslyšíte jednu z písní soundtracku a také další píseň, sice ne v podání hlavního hrdiny Aamira Khana, ale Raje Hasana Sagara, účastníka indické pěvecké soutěže, který se Khanovi ve zpěvu určitě vyrovná.

All X

Nejskvělejší účastníci českého X Factoru!

Před několika dny jsem v souvislosti s útokem žáka na učitele slyšela o takovém “zajímavém” nápadu českých školských odborů - chtějí, aby se z učitelů stali veřejní činitelé.

Argumentují tím, že pokud by se útok na učitele posuzoval jako útok na veřejného činitele, pachatele by čekal tvrdší trest. Já si ale myslím, že to vzali za špatný konec. Co vede některé lidi k tomu, aby navrhovali trestat útoky na určitou skupinu osob, místo aby měli zájem na potrestání násilí tvrději, ať už je spácháno proti komukoliv? Pokud budou učitelé veřejní činitelé, proč by jimi neměli být také všichni úředníci, právníci, doktoři, uklízečky, prodavači a vůbec každý občan? Bude nějaký rozdíl v tom, když Vás patnáctiletý výrostek zmlátí baseballovou pálkou na ulici jako spoluobčana nebo Vám provede to stejné ve škole z pozice Vašeho žáka? Podle mě by měl být v obou případech tvrdě potrestán a opravdu nevidím důvod pro to, aby se měnila právní úprava jen ve prospěch učitelů. Jsem pro, aby i nezletilí byli za fyzické útoky trestáni tvrději, ale bez ohledu na to, na koho zaútočí.

Další, o čem bych se chtěla zmínit, jsou mé zkušenosti s násilím na školách. Není to tak dávno, co jsem chodila na gymnázium a dokonce i zážitky ze základní školy si zatím pamatuji dobře. Dnes se často mluví o tom, jak se žáci/studenti “zkazili”, že jsou drzí, nevychovaní a vůbec je to s nimi hrůza. Ano, bezpochyby se na našich školách najde mnoho drzých fracků, rozmazlenců a sígrů, kteří se absolutně neumějí chovat, protože je to doma prostě nikdo nenaučil. Ale je škoda, že se zároveň s tím nemluví také o oněch učitelích, kteří si ve školství léčí své komplexy. Když na internetu náhodou narazíte na článek o tom, že si nějaký rodič stěžoval na chování učitele vůči jeho dítěti, a poté se podíváte do diskuze pod článkem, narazíte na spoustu lidí, kteří už předem odsuzují dítě. Přečtete si výroky typu “Nojo, když si neumí dát při kašlání ruku před pusu, je jasné, že takovému spratkovi učitelka vrazí. Nemá to kašlat na ostatní,” nebo “Určitě si na paní učitelku otevíral hubu, tak jen ať dostane”. Tohle mi přijde docela hrozné, pokud někdo smýšlí takto jednostranně u článku, kde není nic řečeno o vině, je to buď jeden ze zakomplexovaných učitelů, nebo někdo, kdo si na svou školní docházku nepamatuje.

Už v době, kdy jsem chodila na základní školu, panoval názor, že mládež je zkažená, že jsme všichni rozmazlení spratci. Takoví mezi námi skutečně existovali, ale já si stejně dobře pamatuji na několik učitelek s vyloženě sadistickými sklony. Zajímavé je, že šlo vždy jen o ženy. Na základní škole jsem měla k některým učitelkám respekt, ale většiny z nich jsem se prostě jen bála. Můj strach plynul z toho, že jsem viděla, jak se k některým dětem chovají. Největší sígry většinou nechávaly napokoji, protože rodiče těchto dětí chodili do škol pravidelně dělat divadlo, a milé učitelky si pak vylévaly zlost na ostatních. A tak jsme od některých “nervóz” dostávali facky, rány do zad a občas i nařezáno za takové věci jako bylo zívnutí bez ruky před pusou nebo křivě narýsované okraje v sešitě. V trestech za úpravu prakticky čehokoliv vynikala zejména jedna paní družinářka. Bylo opravdu neuvěřitelné, jak i z pobytu v družině uměla tato stará dáma udělat peklo.

I ze střední školy si pamatuji pár dam, které podle mě měly nějaký problém, který si řešily na špatném místě. Je pravda, že naši učitelé byli často pod tlakem vedení školy i rodičů některých studentů, kterým se nesměla dát horší známka než 1 nebo je dokonce nutit v tělocviku běhat. V tomto jsem na straně učitelů a nechápu, že některým rodičům nebylo trapné takhle veřejně dokazovat, jak moc rozmazlené dítě mají. Ale stejně nikdy nepochopím ty učitele, kteří byli schopni potrestat slušného žáka za menší prohřešek a naopak ty, co opravdu dělali problémy, nechávat napokoji.

Musím říct, že až na pár výjimek jsem na střední škole měla na vyučující štěstí, dodnes je mám ráda a moc ráda na ně vzpomínám, mnozí z nich byli nejen dobří učitelé, ale především v pozdějších ročnících si s námi dokázali vytvořit i kamarádský vztah. Naproti tomu na základní školu nevzpomínám ráda, získala jsem z ní (vlastně z obou ZŠ) dojem, že ty nejkrutější učitelky se dostávají k těm nejmenším dětem. Dodnes si pamatuji pár scén, kdy učitelka vláčí dítě za vlasy po zemi po třídě, dítě hystericky brečí, učitelka s ním mrští do kouta a několikrát mu vrazí. A to všechno za to, že dítě v hodině několikrát něco špitlo sousedovi. Chápu, že by se děti ve škole měly učit disciplíně (samozřejmě ale především doma), ale nejsou to roboti a kdo očekává, že žák bude v první či druhé třídě disciplinovaný jako voják a potichu jako robot, nemá ve školství co dělat. A učitel, kterému nic neříká úměrnost trestu, by měl být stejně tvrdě potrestán jako žák, který fyzicky napadne učitele. Vlastně jako kdokoliv, kdo bezdůvodně fyzicky napadne kohokoliv.

EDIT: Musím se podělit ještě o zážitky ze škoní kuchyně. Učitelky nikdy nekontrolovaly, co nám kuchařky dávají na talíř. Zato vždy dbaly na to, abychom na jídlo čekali v řade a v tichosti. Nutily nás dojídat všechno, včetně tlustého masa. V naší škole fungovaly podivné praktiky. Když bylo k obědu maso, kuchařky dávaly některým dětem jen flaxy, tedy tlusté maso. Jindy maso “zapomněly” dát úplně a dávaly jen suché brambory. Když byly oblíbené buchtičky s krémem, nemohl se člověk divit, že dostal jen krém bez buchtiček. Přidávání neexistovalo. Toto všechno naše učitelky viděly a nikdy proti tomu nezakročily. Věděly totiž, že po škole se s nimi kuchařky rozdělí o tašky plné jednak jídla, které ušetřily na dětech a jednak také surovin jako je máslo, cukr, mouka….je Vám to povědomé? Pokud vím, tyto praktiky přetrvávají na některých školách dodnes. A někdy i takovíto lidé chtějí dětem kázat, jak se mají chovat.

CANE CORSO
- http://SaNNaS.deviantart.com

aneb jak je to s těmi bojovými plemeny

„Trestejte činy, ne plemeno!“ - to je poselství, které chci vyjádřit tímto článkem. Šílenství kolem tzv. bojových plemen můžeme ve světě pozorovat již několik let a v České republice také. Bohužel jsou někteří lidé stále přesvědčeni, že existují psí plemena, která jsou všeobecně zlá a agresivní od narození a většinou je marná má snaha jim vysvětlit, že agresivita u psů je spíše otázkou výchovy a někdy také chovatelství a že nejde o „výsadu“ určitých plemen.

Nejsem profesionální kynolog, ale své psy vychovávám víceméně úspěšně už téměř 7 let, od dětství se zajímám o psy a jejich výchovu a proto si myslím, že k tomuto tématu mám co říct. Dočtete-li tento článek do konce, přijde ke slovu i opravdový odborník.

 
- http://portokali.deviantart.com
 

Proč právě „bojová“ plemena? A která to vlastně jsou?

Název „bojová plemena“ je vlastně nesmysl. Někdo odvětí, že byl odvozen od dřívějšího použití těchto plemen ke psím zápasům, toto ale není ani zdaleka výstižné. Například Rhodézský ridgeback, dnes figurující na některých seznamech bojových plemen, není ani známým účastníkem ilegálních psích soubojů (byl používán k lovu zvěře, takže podle tohoto kritéria by do tzv. bojových plemen mohl patřit také bígl nebo výmarský ohař). Tím se dostávám k tomu, která plemena jsou vlastně považována za bojová. Každá země má na toto evidentně trochu jiný názor, seznamy bojových plemen (ať už oficiální nebo ne) se v různých koutech světa liší. V zásadě jsou za bojová plemena považováni psi typu bull, tedy Bullterier, Anglický buldok, Bullmastif, Stafordširský bullterier a Americký pitbullterier a dále také Americký stafordširský terier, Kerry blue terier, Argentinská doga, Bordeauxká doga, Brazilská fila, Anglický mastif, Dobrman, Italský corso pes, Neapolský mastin, Rotvajler, Shar-pei, Perro de Presa Mallorquin, Tosa-Inu, Rhodézský ridgeback, kříženci těchto plemen a další.

        
PERRO DE PRESA MALLORQUIN    ARGENTINSKÁ DOGA
- http://SaNNaS.deviantart.com         - http://xoss6.deviantart.com
        
ANGLICKÝ STAFORDŠIRSKÝ TERIER     NEAPOLSKÝ MASTIN
- http://anxietypatient.deviantart.com         - http://SaNNaS.deviantart.com

Věřím, že je špatné pokoušet se sestavit jakýkoliv oficiální seznam bojových plemen, protože takové pochybné seznamy mají jediný účinek – uměle v lidech, kteří se nevyznají v kynologii, vyvolávají strach z plemen, která si to vůbec nezaslouží, neboť nejenže nejsou více agresivní než jiné plemena, ale rozhodně si ani sama nevybrala to, že budou používána v ilegálních psích soubojích. To lidé se rozhodli, jak s nimi budou zacházet a zvláštní je, že je teď také lidé trestají za to, jak s těmito psy nakládali.

- http://stampsbysassawj.deviantart.com

Marný boj proti BSL

- http://tevy.deviantart.com

BSL (Breed Specific Legislation) je anglická zkratka pro to, čemu se u nás říká „psí zákony“. Odpůrci této legislativy zkratku také někdy vykládají jako „Bull Shit Law“, což znamená slušněji řečeno „Zákon na nic“. S tímto musím souhlasit. Naši zákonodárci, místo aby se zabývali tím, jak skutečně potrestat lidi, kteří nechají své psy naprosto bez výcviku nebo z nich nevhodným přístupem udělají nezvladatelná stvoření, raději omezí držení určitých plemen, podmíní ho zkouškami apod. Postupně možná chov těchto plemen další zákon zakáže. A až se s těmito psy naprosto skoncuje, přijde řada na další plemena, u kterých se energie a dominance začne zaměňovat za agresivitu. Nakonec může dojít i na Vašeho psa, pokud si to zákonodárci usmyslí. Co na tom, že lidé, kteří o těchto věcech rozhodují, třeba ani nemají doma žádného psa, co na tom, že je nezajímají názory skutečných odborníků.

- http://stampsbysassawj.deviantart.com

Jak je to tedy s tou agresivitou?

Velkou část veřejnosti si již média vychovala k obrazu svému a vysvětlila jí, že psi označovaní jako bojová plemena, jsou krvelačné bestie, jejichž jedinou zálibou je napadat vše živé, a že každý, kdo si takového psa pořídí, je chudák s nějakým komplexem. To se samozřejmě jedna velká lež, kterou ale bohužel média často lidem podsouvají a jak je vidět, stokrát opakovaná lež se stává pravdou.

Mnohá z těchto plemen jsou velmi energická a dominantní, jakož ale i jiná plemena, která na seznamu bojových plemen nefigurují. Energičnost a dominance jsou výrazné vlastnosti některých dalších plemen, například Hovawartů, rozdíl je pouze v tom, že u Hovawartů je (zatím) nikdo nevnímá jako něco špatného.

- http://stampsbysassawj.deviantart.com

Každý člověk, který si pořídí psa, by se mu měl věnovat a dát mu přesně to, co dané plemeno potřebuje. U těchto plemen je to mimo jiné důsledný výcvik a dostatek zaměstnání pro tělo i mysl. Například Americký pitbullterier je velmi inteligentní pes a proto potřebuje namáhat nejen svaly, ale i hlavu.

AMERICKÝ STAFORDŠIRSKÝ TERIER
- http://gimmixx.deviantart.com

Je jasné, že tato plemena nebudou pro ty, kteří se psy začínají a nemají ani nikoho, kdo by jim v počátcích pomohl. Dominance u psa není podle mě nic vyloženě špatného, stejně jako lidé se i psi rodí s dominancí nebo submisivitou. Dominanci je však u psa potřeba usměrnit natolik, aby respektoval svého pána jako vůdce smečky.

 
BORDEAUXKÁ DOGA                                             ROTVAJLER
- http://SaNNaS.deviantart.com                               - http://timosetae.deviantart.com

Proč mají mnozí tato plemena rádi

Pokud se psovi člověk dostatečně věnuje a dobře ho vychová, vrátí se mu jeho úsilí mnohonásobně. Věděli jste například, že Americký pitbullterier je výborný záchranář? A to nejen díky své obrovské výdrži, ale také velké lásce k lidem. Ostatně, kdo ho někdy viděl s dětmi (které má obzvlášť rád), ví, o čem mluvím. Stejně úžasné umějí být i psi Tosa-inu. Každého musí při setkání s nimi napadnout přirovnání „miloučký obr“. Anglický buldok, Stafordširský bulterier a další plemena jsou velmi oddaná svým pánům, mazlivá a většina z nich má i tu výhodu, že jsou zároveň sportovní a dokáží své pány doprovázet i na náročných túrách a účastnit se nejrůznějších akcí, jako jsou třeba tzv. pittbull show, na kterých můžete vidět neuvěřitelné psí výkony.

   
CANE CORSO                                ROTVAJLER 
- http://SaNNaS.deviantart.com      - http://timosetae.deviantart.com

RHODÉZSKÝ RIDGEBACK
- http://leaversdance.deviantart.com

Útočící psi

Nebudu předstírat, že znám příčinu každého útoku psa na člověka nebo na jiné zvíře, ale vím stoprocentně, že nejde o záležitost rasy. Neexistují totiž dobrá a špatná nebo hodná a zlá psí plemena, pouze dobří a špatní majitelé a pak také okolnosti, které mohou psa k útoku vyprovokovat. Noviny milují útoky psů na děti, to si pak přečtete něco o „rozzuřeném psu“, „bezbranném dítěti“ a „vyděšených rodičích“. V některých případech to může být pravda, ale bylo by velmi zajímavé dopátrat se příčiny útoku psa, který nikdy předtím neútočil a nebyly s ním žádné problémy. Popíšu Vám situaci, kterou jsem několikrát viděla na vlastní oči: dítě si na zahradě najde novou zábavu – trápit sousedova psa. Hází po něm kameny, kdykoliv se pes přiblíží k plotu, snaží se ho bodnout drátem nebo praštit kusem dřeva apod. Pes nemá kam utéct, protože když se přesune do jiného koutu zahrady a dítě na něj už nedosáhne drátem, alespoň po něm dál hází kameny. Když tohle spatří rodiče dítěte, maximálně ho okřiknou, což ale samozřejmě nepomůže. Pes si dobře pamatuje, kdo ho trápí a když po několika měsících tyranie objeví pootevřená vrátka, díru v plotu, nebo se mu podaří se podhrabat, pochopitelně svému trýzniteli vše vrátí. Může jít i o velmi klidného psa, ale ani takový milý klidný Leonberger nebude snášet neúnosné trápení. A ruku na srdce, kdo z nás by nic nedělal, kdyby byl v kůži takového psa? Zde absolutně nejde o agresivitu, nýbrž o to, že spousta lidí (a bohužel také dětí) se dokáže chovat opravdu krutě. A následky takového chování bývají většinou fatální pouze pro psa. Zatímco z trýznitele se rázem stává oběť, pes, ačkoliv se třeba jen bránil, na svou obranu může doplatit životem.

Další příčinou agresivity může být špatný výcvik a nedostatečná aktivita. Tady ovšem není rozdíl mezi tzv. bojovými a ostatními plemeny. Pokud nebudete vychovávat zlatého retrívra, „zvlčí“ úplně stejně jako třeba bordeauxká doga bez výcviku. Toto je důvod, proč zastávám názor, že za špatné chování psa by měl být trestán pouze majitel, nikoliv pes a už vůbec ne celá psí rasa.

Rozhovor s Gabrielou Pavlíčkovou, expertkou na výchovu psů a majitelkou jedné z nejúspěšnějších evropských chovatelských stanic psů Tosa-inu a Brazilská fila

Co si myslíte o českém návrhu zákona omezujícím držení tzv. bojových plemen, popř. i zahraničních zákonech omezujících či zakazujících jejich držení a chov?
Vzhledem k tomu, že se zabývám chovem těchto plemen, která jsou zařazena do tzv. bojových plemen,  tak se mě to dotýká. Stále pro mě zůstává záhadou, kdo vymyslel označení bojová plemena a podle čeho jsou tato plemena zařazena do sekce bojová plemena, nad tím mi opravdu zůstavá rozum stát!
Čím si podle Vás tato plemena vysloužila u mnoha lidí svou špatnou pověst?
Myslím, že ke “špatné pověstí” jim dopomohla média, víte ono není tak zajímavé a dobře prodejné  pokousání Zlatým retrievrem jako “pitbulem”.
Jsou podle Vás tzv. bojová plemena více nebezpečná než ostatní plemena?
Plemena, která jsou v této sekci zařazená by si měl pořídit člověk po důkladném přečtení o povaze a historii těchto plemen, většina z těchto plemen sloužila k lovu zvěře – např. Rhodézský Ridgeback - na lvy, Argentinská doga - divočáci…Tato plemena mají zvyšený práh bolestivosti a sklony k dominanci - jejich výchova by měla být důsledná od štěněcího věku.
Je podle Vás pravda, že tzv. bojová plemena běžně útočí na ostatní zvířata a na člověka bezdůvodně?
Pes, který je správně vychovávan a veden nikdy nezautočí bezdůvodně….
Jak dlouho se jich věnujete výcviku psů?
Výcviku psů se věnuji 16 let
Jaké jsou Vaše zkušenosti s výcvikem tzv. bojových plemen? Je podle Vás jejich zvládnutí těžší než zvládnutí ostatních plemen?
Na mé cvičiště dochází několik zástupců těchto plemen, snažíme se již v kurzech pro štěnátka je vychovávat důsledně a potlačovat jejich dominantní sklony, ale samozřejmě záleží hlavně na majitelích těchto pejsků.
Která plemena psů nejčastěji dostáváte k převýchově a jaké mají nejčastěji problémy?
Budete se divit, ale našimi nejčastějšími klienty jsou majitelé malých plemen - Kokšpanělů, Maltezáčků, taky Labradorů a Německých ovčáku. U malých plemen převáží agresivita k pánečkům a k ostatním psům, majitelé těchto plemen podceňují jejich výchovu. U Labradorů a ovčáků jejich velice temperamentní a divoká povaha, lidé si myslí, že labrador, jakožto pes, který slouží pro slepecké účely nepotřebuje žádnou výchovu, což je naprostý opak.
Ve Vaší chovatelské stanici se věnujete chovu hned dvou plemen, která jsou často považována za bojová. Čím si Vás tato plemena „získala“?
Plemena Tosa Inu a Brazilská fila mně získala svou otevřenou povahou, bezmeznou láskou a oddanosti k rodině, navíc hlavně fily jsou neúplatnými hlídači!

O plemenech tosa-inu a brazilská fila se více dozvíte na internetových stránkách chovatelské stanice Birengo http://www.birengo.info

BRAZILSKÁ FILA
- http://gordoxa.deviantart.com

Co dodat

Na závěr bych chtěla dodat, že lidé, kteří tak volají po znevýhodňování tzv. bojových plemen, by se měli více dívat kolem sebe. Zjistili by, že agresivní psi se nacházejí mezi zástupci všech plemen, že agresivita není výrazná u žádného plemene a možná by zjistili, že špatné chování psů nevychází z genetiky, ale převážně z výchovy. Dále bych chtěla říci novinářům, že stále více zapomínají na objektivitu a všem čtenářům zděšeným z článků o krvelačných bestiích bych doporučila, aby se zamysleli nad tím, proč zvíře útočilo. Bylo to výchovou, nemocí nebo třeba tím, že oběť není oběť, ale útočník, který útok psa vyprovokoval?

KŘÍŽENEC ŠARPEJE A AMERICKÉHO PITBULLTERIERA
- http://paleypeach.deviantart.com

Další obrázky

   
CANE CORSO                             AMERICKÝ PITBULLTERIER
- http://SaNNaS.deviantart.com   - http://anxietypatient.deviantart.com
    
ČAU-ČAU                                                                                       ANGLICKÝ MASTIF
- http://delmuro.deviantart.com                                                      - http://deefilly.deviantart.com
   
RHODÉZSKÝ RIDGEBACK         ČAU-ČAU
- http://SaNNaS.deviantart.com  - http://petrius.deviantart.com
  
CANE CORSO                                  BORDEAUXKÁ DOGA
- http://SaNNaS.deviantart.com        - http://SaNNaS.deviantart.com
    
ROTVAJLER
- http://voidcontext.deviantart.com    - http://stampsbysassawj.deviantart.com

CANE CORSO
- http://SaNNaS.deviantart.com

ROTVAJLER
 - http://timosetae.deviantart.com

Odkazy

Děkuji všem skvělým fotografům a umělcům, kteří mi dovolili použít pro tento článek jejich díla. Pod každým dílem naleznete odkaz na internetovou stránku autora a zde jsou odkazy ještě jednou v abecedním pořádku:

http://AnxietyPatient.deviantart.com
http://Bunnybunbunbunee.deviantart.com
http://deefilly.deviantart.com
http://DelMuro.deviantart.com
http://gimmixx.deviantart.com
http://gordoxa.deviantart.com
http://leaversdance.deviantart.com
http://paleypeach.deviantart.com
http://Petrius.deviantart.com
http://SaNNas.deviantart.com
http://StampsBySassawj.deviantart.com
http://Tevy.deviantart.com
http://Timosetae.deviantart.com
http://voidcontext.deviantart.com
http://Xoss6.deviantart.com

Děkuji také paní Pavlíčkové za to, že mi poskytla rozhovor:
http://www.birengo.info

Další zajímavé stránky:
- Otevřený dopis poslancům, senátorům a médiím
- Web proti BSL (anglicky)
- Pit Bull Informational Pages (anglicky)

Valencia, škola Don Quijote a pár užitečných informací

Úvodem

Při hodnocení místa určitě hodně záleží na tom, jaké lidi na onom místě potkáte. Já jsem měla to štěstí, že jsem ve Valencii potkala skvělé přátele, se kterými jsem si užila spoustu zábavy, ale i město samotné mě doslova nadchlo a stejně tak škola Don Quijote.

Pár nezbytných informací

Valencia leží na východním pobřeží Španělska na řece Turia a svou rozhlohou je třetím největším městem Španělska. Jedná se o hlavní město provincie Valencia a také Valencijského společenství. Počet obyvatel v roce 2007 byl více než 1 700 000. Klima ve Valencii se vyznačuje nejen vysokými teplotami, ale také velkou vlhkostí vzduchu.

Více si můžete přečíst na Wikipedii a také na oficiálních stránkách města.

Trocha kultury

Ve Valencii je toho k vidění hodně, ale než se našinec vůbec propracuje k prohlídce památek, asi první, co upoutá jeho pozornost, bude všudypřítomná zeleň. Palmy a kaktusy najdete téměř všude, kde je pro něj alespoň trochu místa, například na kruhovém objezdu. Když srovnám industriální a rušnou Valencii s podobnými českými městy, řekla bych, že bychom si tu v ČR mohli vzít příklad.

- “zarostlý” kruhový objezd

Poté, co vstřebáte první dojmy z exotického vzhledu města, doporučuji vyrazit na prohlídku památek. A pokud nejste zrovna památkový typ, nevadí, protože jsem přesvědčená, že alespoň některé Vás zaujmou svou odlišností od těch našich.
První zastávkou by mohlo být třeba koloseum na Plaza de Toros (zastávka Xátiva, metro č. 3) a odtud už je nejlepší se po centru pohybovat pěšky. Jen pár ulic severně od Plaza de Toros  sídlí v honosné budově úřad pošty a hned vedle na Plaza del Ayuntamiento můžete obdivovat městskou radnici. Když se propletete ulicemi ještě více na sever, přijdete na náměstí Plaza de la Reina, odkud se dostanete třeba na trh Mercado Central, budově Lonja de la Seda (Lonja de los Mercaderes) a dalším památkám.

- Plaza de Toros

- Lonja de la Seda

Mnoho turistů ve Valencii zajímá zejména komplex muzeí Ciutat de les Arts i les Ciències architekta jménem Santiago Calatrava. Muzea se nacházejí na jihu města a pohodlně se k nim dostanete například autobusem č. 40 (zastávka na Plaza d’Europa). Za sebe musím říct, že bych si muzea asi víc užila o pát let dříve, ale tím Vás nechci od jejich návštěvy odradit, zvláště pokud máte děti, uděláte jim určitě obrovskou radost.

Pokud jste zvídaví, rádi si hrajete nebo jste fanoušek komiksů, bude pro Vás El Museu de les Ciències Príncipe Felipe jistě to pravé. Můžete si vyzkoušet neúprosné zákony fyziky nebo třeba svou vlastní sílu a rovnováhu. Mým nejoblíbenějším místem je však koutek superhrdinů. Spiderman visící ze stropu nebo obří Hulk, to je jen zlomek toho, co zde uvidíte.

Jestli jste spíše fanoušek přírody, mohlo by Vás zaujmout akvárium L’Oceanogràfic, které je rozděleno do několika sekcí podle lokalit na Zemi nebo druhů zvířat. V každé sekci naleznete informace jak z historie, tak o zvířatech typických pro danou oblast. V určitých hodinách (14:00, 16:30 a později) můžete v pavilonu delfínů shlédnout jejich show. A pokud v muzeích vydržíte do večera nebo budete mít prostě volnou hodinu, třeba se Vám zalíbí v kině L‘Hemisféric.

- L’Oceanogràfic

Cenově nejvýhodnější vstupenka pro jednu osobu je souhrnná do obou muzeí a kina za přibližně 24 euro (studentská sleva). Návštěvu si můžete rozložit na více dní, ale už při koupi lístků musíte vybrané dny specifikovat a také si hned vybrat film, který chcete vidět.

Více si o komplexu muzeí Ciutat de les Arts i les Ciències můžete přečíst na Wikipedii nebo na oficiálních stránkách.

- L’Hemisfèric

Dalším místem, které bych měla zmínit, je Palau de la Música a přilehlé letní kino. Dostanete se k nim ze zastávky Alameda (metro č. 3), odkud sejdete do kanálu-parku Jardín del Turia, ve kterém se obě místa nacházejí. Vstupenka do letního kina stojí 3 eura a musíte přijít opravdu včas (většinou film začíná v 21:00), protože minutu po začátku se zavře kasa a dovnitř se už nedostanete.

Už jsem zmínila Jardín del Turia, což je bývalý zavlažovací kanál, dnes nádherný park, kde najdete nejen spoustu krásných rostlin, ale i fotblová hřiště či obří sochu ležícího Gullivera. Park se táhne celým městem a pokud se chcete někam dostat pěšky, je cesta parkem nejpohodlnější. Lze z něj vyjít na mnoha místech a já doporučuji se do něj občas podívat, protože někdy nabídne příjemná překvapení. Nám se podařilo narazit na středověký trh nesrovnatelný s ničím, co jsem kdy viděla v ČR. Nejenže trh byl opravdu středověký a nikde nebylo vidět stánky s ponožkami a záclonami, ale prodejci byli i dobově oblečení, odevšad se linula dobová hudba a v uličkách mezi obchůdky byli k vidění kejklíři, šašci, piráti, či muž na chůdách. Na většině obchodů stálo napsáno „artesanal“, což znamená „ručně dělaný/řemeslný“ a to ať už šlo o obrovské pecny chleba, koláče, šperky nebo kožené výrobky.

Více si o parku Jardín del Turia můžete přečíst na Wikipedii.

- Pohled z kopce v Jardín del Turia

Poslední místo, o kterém chci napsat, je botanická zahrada, kde se platí symbolické vstupné 1 euro. Ovšem člověku ze střední Evropy musí už samotná Valencia připadat tak trochu jako botanická zahrada.

- botanická zahrada

Kam na nákupy

Pekárny, drogérie, papírnictví, to vše ve Valencii samozřejmě najdete v podobě samostatných obchodů, ačkoliv někdy je dobré pokusit se najít krám ve stylu „od všeho něco“, kde bývají ceny nižší. Pokud hledáte nákupní centra, nebudete je ve městě hledat dlouho, nejznámější je řetězec El Corte Inglés (ve městě jich najdete několik, jeden např. asi 10 minut pěšky od zastávky Reus – metro č. 4). Nejznámější „nákupní“ ulicí je Colón, kterou snadno najdete z náměstí Plaza de Toros, nebo k ní dojedete metrem č. 3. V postranních uličkách v centru města můžete narazit na specializované obchůdky, například krámek ve stylu flamenca (šátky, vějíře) nebo obchod Etnia nedaleko náměstí Plaza de la Reina.

Na chvíli se ještě vrátím k vějířům, ty jsou ve Valencii téměř nepostradatelné. Vějíř uvidíte v ruce skoro každé ženy, bez něj se dá totiž vlhké teplé počasí snášet jen těžce. Ještě hůř než na slunci bývá obvykle na podzemních zastávkách metra.

Doprava

Valencia má dobře propracovanou městskou dopravu, pohodlně se svezete téměř kamkoliv. Fungují zde autobusy, metro a tramvaje (nadzemní linky metra). Jízdenky si můžete koupit v automatech na zastávkách (automaty ovšem často nefungují), u řidiče autobusu, u prodejců na podzemních stanicích metra a v některých stáncích. Za jednu jízdu autobusem zaplatíte 1,20 euro a za jízdu metrem 1,30 euro. Proto je lepší koupit si kartu BONOBUS (cca 5 euro, 10 jízd), BONOMETRO (6,10 euro, 10 jízd) nebo smíšenou měsíční jízdenku na bus i metro za 35 euro. Když přestupujete mezi linkami metra, musíte kartu znovu vložit do označovacího přístroje, to stejné musíte udělat, když vycházíte z podzemí. Pokud od prvního označení neuběhla neadekvátně dlouhá doba, přístroj kartu podruhé neoznačí.

Autobusy a metro přestávají jezdit zhruba ve 23:00 a od té doby začínají fungovat noční linky označené písmenem N. Bohužel nejezdí úplně všude, ale na druhou stranu můžete využít místních taxislužeb, které jsou pohodlné, rychlé a ve srovnání s ČR cenově přijatelné (a nemáte u nich pocit, že cizincům účtují více).

Více informací o metru najdete zde.

Jak se dostat ke škole/rezidenci

Samozřejmě si můžete zaplatit školní transfer nebo taxi, ale cesta MHD je podstatně levnější a vůbec není složitá.

Metrem z letiště - Přímo od letiště jede linka metra č. 3. Letiště je konečná zastávka, směr si tedy nespletete. Vysednete na zastávce Benimaclet, vyjdete z podzemí a dál pojedete tramvají č. 4 (směr Dr. Lluch) nebo č. 6 (směr Maritim-Serrería) až na zastávku Tarongers. Budova rezidence je hned naproti zastávce metra.

Metrem z autobusového nádraží - Z nádraží se vydáte pěšky na zastávku Reus (asi se budete muset zeptat na cestu, ale ta naštěstí není složitá) a odtud pojedete tramvají č. 4 nebo č. 6 (stejné směry jako je popsáno výše).

Autobusem - Autobusové zastávky jsou ani ne 5 minut pěšky od rezidence, po vystoupení jen stačí zatočit doprava a jít stále rovně. K rezidenci se dostanete například autobusem č. 9, 18 nebo 29.

POZOR! Pokud chcete vysedat, musíte v autobuse i metru včas zmáčknout tlačítko (pokud čekáte na zastávce, musíte mávnout na řidiče). V metru by neměl být problém, protože nádledující zastávka je s dostatečným předstihem ohlášena, v autobuse musíte zastávky buď počítat, nebo poprosit řidiče, aby Vás vysadil na správném místě.

- zastávka Tarongers a budova Galileo Galilei

Škola a rezidence

O škole Don Quijote ve Valencii nemohu říct nic negativního. Příjemné prostředí, výuka, která Vám něco opravdu dá a především skvělí a přátelští učitelé, to jsou důvody, proč si myslím, že jsem si vybrala správně.

Abych stručně popsala výuku: první školní den napíšete vstupní test, poté si s Vámi chvíli popovídá některý z učitelů, připojí své hodnocení a když je Váš test vyhodnocen, jste zařazeni do některé ze skupin, které odpovídají evropskému hodnocení znalosti jazyků, tedy A1 – C2. Výuka kurzu Intensive (asi nejběžnější kurz) probíhá buď od 9:00 do 13:00 nebo od 15:00 do 19:00 a každou skupinu vedou dva vyučující, kteří se střídají po dvou hodinách. Na konci Vašeho pobytu můžete nebo nemusíte psát výstupní test a poté obdržíte certifikát.

Složení studentů během mého pobytu vypadalo následovně: nejvíce zastoupení měli Nizozemci a Italové a po nich následovali Němci a lidé z anglicky mluvících zemí. Překvapivě jsem potkala i hodně lidí z Belgie a Francie.

Nejpohodlnější ubytování je bezesporu v tzv. rezidenci (budova Galileo Galilei), ale i ostatní ubytovací možnosti mají něco do sebe. Lidé ubytovaní v rodinách si dost často stěžovali na velkou vzdálenost od školy a na to, že vlastně často ani nešlo o úplné rodiny, které by se studentem komunikovaly, nýbrž o jediného člověka, který u sebe ubytoval třeba i 6 zahraničních studentů. Nicméně se našli i lidé, kteří byli se svými rodinami velmi spokojeni. Další možností je ubytování na studentském privátě, kde má člověk určitě největší volnost. Výhodou rezidence je především to, že se nachází ve stejné budově jako škola a také poměrně blízko pláže (10 minut tramvají nebo 20 minut pěšky). Opravdovou nevýhodou v době mého pobytu byla přítomnost mnoha dětí, které bydlely v rezidenci v rámci letních táborů a i po půlnoci doslova řvaly na chodbách a házely po sobě vším možným (a přecijen člověk nechodí do klubu každou noc a někdy potřebuje i spát) a zadruhé neochota lidí z recepce s tímto cokoliv dělat. Kapitolou samo o sobě bylo stravování, na které si stěžovali snad úplně všichni. Fungovala zvláštní pravidla jako třeba „Když si vezmeš hrušku, nesmíš si vzít jogurt, když si vezmeš k snídani vodu, nesmíš si vzít džus.“, což mi vzhledem k ceně ubytování a jídla přijde jako drzost, navíc jídlo v rezidenci se opravdu nevyznačovalo kvalitou (zelenohnědé banány, natlučené hrušky, těstoviny bez jakékoliv chuti atd.). Kdyby se někdo stravoval pouze tam, musel by si kvůli absenci soli, koření a jakékoliv chuti vůbec myslet, že španělské jídlo je otřesné (což samozřejmě není). Proto mé doporučení k ubytování v rezidenci zní – zaplaťte si pouze snídaně, maximálně polopenzi.

Samotné ubytování v rezidenci je velmi dobré a může konkurovat mnohým českým hotelům. Pokoje jsou prostorné, pěkně zařízené, s malým balkónem a vlastní koupelnou. Úklidový servis také fungoval moc dobře. Rezidence je celkově hezky zařízená, v přízemí se nachází několik obchodů, kavárna, pizzerie a prádelna a v prvním patře začínají obytné prostory. Společenská místnost je m.j. vybavena stolním fotbalem, televizí a čtyřmi počítači s připojením na internet.

- posezení v rezidenci

Ještě se na chvíli vrátím ke škole, konkrétně k odpolednímu programu. Pro nově příchozí studenty se koná uvítací večeře nazvaná „Tapas de bienvenida“, jinak můžete každý večer v 19:00 navštívit hodinu kultury. Tyto hodiny jsou každý týden zaměřeny na něco jiného – španělský slang, zeměpis, poezie, tanec a další.

- Tapas de bienvenida

Více o škole naleznete na stránkách školy Don Quijote a informace o rezidenci jsou k nalezení zde.

Zábava, především ta noční

Společenský člověk se ve Valencii rozhodně nudit nebude, stačí se jen trochu porozhlédnout a zjistíte, kolik možností tohle město nabízí.

Pláž u moře sice není nijak neúnosně zaneřáděná, ale překvapilo mě, jak si sami místní své pláže a moře vůbec neváží. Téměř na každém kroku potkáte valencijskou ženu či muže, která či který kouří jednu cigaretu za druhou a oharky následně odhazuje do písku či do moře. I přestose dá u moře strávit hezký den, zvláště se spoustou opalovacího krému a přáteli.

Přes den můžete navštívit nepřeberné množství kaváren a restaurací, dát si výbornou zmrzlinu (od 1,50 euro a porce jsou nesrovnatelně větší než v ČR) a v noci zamířit do klubu. Těch je ve Valencii opravdu hodně a nejedná se jen o klasické diskotéky, ale často v klubu narazíte na nějaký zajímavý program. Turisty bude určitě lákat klub L’Umbracle (v komplexu Ciutat de les Arts i les Ciències, vstupné 15 euro, jeden drink v ceně). Další zajímavá místa jsou Café del Duende, kde můžete shlédnout flamenco koncert nebo množství barů v bezprostřední blízkosti pláže. Nedaleko pláže se nacházejí také kluby Luna Rosa, Cha-cha či Las Animas (open air diskotéka, kde jsme navštívili skvělou brazilskou párty). Za vstup na akce v těchto klubech se většinou platí, ale pokud s sebou přinesete leták oznamující tuto akci, máte vstup zdarma (letáky byly k nalezení téměř všude, například na pláži). Koktejly stojí většinou od 7 euro výše a namíchají Vám je opravdu poctivě. Zatímco v ČR se mnohdy marně snažíte zachytit alespoň sebemenší chuť alkoholu ve Vašem koktejlu, ve Valencii dostanete vodku s džusem (colu s Malibu apod.) nejméně 50:50 a u složitějších koktejlů také není pochyb o tom, že se na Vás barman nesnaží ušetřit.

- Pohled z Las Animas

- klub Cha-cha

Místní

Za 4 týdny pobytu jsem obyvatel Valencie nestihla poznat nijak perfektně, ale většinou bych je charakterizovala stejně jako učitele ze školy Don Quijote – přátelští. Představte si třeba, že si chcete dobít kredit a marně v peněžence hledáte lísteček s číslem své nové simkarty. V českém obchodě by prodavačka s velkou pravděpodobností začala netrpělivě podupávat, šklebit se a možná by Vám i řekla něco ve stylu „Nejste tu jediný zákazník,“ a naproti tomu ve Valencii Vás toto nepotká.

Na Valencijčanech mě upoutal i jejich vzhled. Najdete tu lidi, na kterých je na první pohled poznat, že v jejich rodokmenu figurují Arabové, dále lidi se světlou pletí a tmavými vlasy, ale i lidi světlovlasé, velmi výjimečně dokonce zrzavé. V ulicích také potkáte hodně černochů a občas lidi exotického asijského i jihoamerického vzhledu, všichni ti tu žijí pohromadě a tvoří velmi zajímavou směs obyvatelstva.

Je libo něco na zub?

Rozhodně nejznámější valencijskou specialitou je paella. Ač je to velmi dobré jídlo, pro Čechy není příliš exotické, protože je to vlastně obdoba rizota. Rozdíl je především v barvě rýže a také přísady do paelly mohou být různé – králičí či kuřecí maso, mořské plody a další.

Určitě nepochybíte, když si zajdete do restaurace na tapas – malé pochoutky. Mlsné jazýčky může zaujmout tortilla – kousky brambor zapečené ve vejci – nebo patatas bravas či šunka jamón serrano. Téměř v každém baru či restauraci dostanete různé druhy bocadillos, což je chléb (nebo spíše houska či veka) s náplní, jakou si vyberete. A nesmím zapomenout na sladké „šnečkovité“ pečivo ensaïmadas a slané plněné pečivo empanadillas.

Nejznámějším nápojem je bezesporu mléčný rýžový nápoj horchata (nebo orxata). Je velmi sladká, má specifickou vůni a myslím, že některým cizincům může trvat si na ni zvyknout, asi jako si někteří cizinci musejí zvykat na kofolu.

Jazyková bariéra

Valencia má pro výuku španělštiny jednu nevýhodu a tou je valencijština, jakási odrůda katalánštiny, která v písemné podobě připomíná mix španělštiny a francouzštiny a v mluvené podobě něco neuvěřitelně nesrozumitelného. Jen pro upřesnění, „správná“ španělština se nazývá kastilština.

Závěrem

Myslím, že čtyři týdny ve Valencii jsou málo. Pokud máte přátele a dobrou náladu, rozhodně zde budete potřebovat více času. Své volby jet do Valencie rozhdoně nelituji, dokonce doufám, že jsem toto úžasné město neviděla naposled. Na někoho možná více zapůsobí Barcelona, Madrid nebo naopak nějaké menší město, ale pro mě má Valencia zvláštní kouzlo. Je to prostě místo, kam stojí zato se vrátit.

Fotky

Více mých fotek z Valencie si můžete prohlédnout zde.

Nehodlám nikoho přesvědčovat o tom, že by měl podporovat street art, chci jen poukázat na to, jak je nenávist k němu nesmyslná. Jako názornou ukázku jsem vybrala Brno, protože se v něm najdou nejen krásné „pouliční“ kousky, ale i dostatek paradoxů, které potírání street artu provázejí.

Nejdřív bych ale asi měla udělat jasno v tom, co to vlastně street art je. Tak tedy, jsou to umělecká díla zdobící především ulice ať už je samotné dílko přímo na stěně nebo třeba na dřevěné desce nebo kusu polystyrenu. Může jít o klasické nasprejované obrazy a obrázky, šablony, nálepky a další. Ačkoliv nemám ráda, když se někdo rozhodne určovat, co je umění a co není, v jistých případech je myslím jasné, co to není rozhodně. Stejně jako hromada v Národní galerii, kterou tam nechali “mladí umělci”, určitě není umění, stejně bych jako umění neoznačovala ani tohle:

Když tedy píšu o street artu, což umění je, nemyslím tím ubohé tagy nasprejované na historických budovách, rodinných domech nebo vlastně kdekoliv. Ty jsou spíš projev komplexů, stejně jako výše zmíněný výtvor v Národní galerii. [EDIT 14.7.08 - Nemyslím tím, že každý podpis je ubohý, ale takovéto čmáranice určitě jsou.]
Ale už k věci. Když jdete po městě, díváte se kolem sebe? Přesněji řečeno spíš trochu výš než je úroveň očí běžně vysokého člověka? Pokud ano, možná jste si už všimli, že i ve Vašem městě se dá vidět umění z ulice. Street art je u nás stále známější, získává si čím dál více příznivců i odpůrců. Samozřejmě má pravdu ten, kdo poznamená, že streetartoví umělci “lepí” svá díla na stěny, které jim nepatří nebo na stěny, které vlastně patří nám všem (rozumějte městu). Nebudu tu rozebírat správnost nebo nesprávnost jejich jednání, ale ráda bych Vám ukázala, jak může být street art hezký a zároveň upozornila na jiné věci, které různě “zdobí” naše ulice, ale lidem to nedochází, pány policisty to většinou netrápí.
Tak například, nakolik odpůrcům street artu vadí ilegální výlepy plakátů? V Brně jsou k vidění na každém rohu plakáty lákající na nejrůznější akce, často na některou technoparty, nebo na akce jistého rádia. Zajímalo by mě, jestli všichni ti “spravedlivě nazlobení” bojují tak vášnivě také proti těmto výlepům mimo k tomu určené plochy.

 
- Toto je jen malá ukázka ilegálního výlepu plakátů

- street art a reklamní plakáty na jednom místě - můžete sami posoudit, co se Vám líbí víc

Všimli jste si v Brně někdy té špíny na domech? Té oprýskané omítky? Opadané zdi a pavučin tak dlouho neuklízených, že na zdi dělají černé fleky? Tohle všechno můžeme v našem krásném městě pozorovat přímo v jeho středu. A právě taková místa si streetartisté vybírají celkem často. Podle mě tím některá odporná místa docela zútulní, ale je mi jasné, že ne každý s tím souhlasí. Udivuje mě spíš to, že lidé, kteří si dají tu práci se stháváním pracně vyrobených šablonových plakátů a barevného polystyrenu, neuvažují trochu víc nad onou zdí, kterou se rozhodli (nechat) zbavit “toho hnusu”. Obvykle je už nenapadne, že by ta zeď potřebovala taky trochu umýt nebo nahodit a už vůbec ne, když jde o frekventovanou ulici v samotném srdci města.

- před a po - Přijde Vám, že se člověk, který se rozhodl zeď upravit, zaměřil opravdu na to nejdůležitější?

Další výzdoba, kterou se naše město může pyšnit, jsou všudypřítomné psí hromádky a občůrané rohy domů. Zatímco kdejakého člověka se policisté rozhodnou pod heslem “pomáhat a chránit” pokutovat za to, že si odskočil na malou do keře (kvůli tomu, že v Brně je nedostatek veřejných WC - pan primátor nutně musel nechat postavit u přehrady WC s vyhřívanou podlahou za 11 milionů Kč, takže na střed města už jaksi nezbylo), pejskaře bez základních hygienických návyků, kteří nemají dostatek inteligence ani na to, aby po svých psech uklidili, strážci zákona jakoby přehlížejí. A kdyby se snad nějaký člověk rozhodl na tuto skutečnost nějak vtipně upozornit, měl by si dát velký pozor, protože by si (na rozdíl od některých nezodpovědných pejskařů) mohl zadělat na ovinění z trestného činu.

- Co byste chteli mít na zdi radši Vy? Obrázek psa nebo psí moč?

Ale nejsou to vždy psi, kdo se věnuje “specifickému street artu” výtvářenému vlastními tekutinami. Zastávky u hlavního nádraží se staly místem, kam večer co večer a někdy i ve dne chodí vykonávat potřebu příslušníci jisté menšiny a všemožní opilci. Zajímavé je, že to stejné místo je skoro pořád plné policistů, kteří tohle všechno vidí.
Podobným případem je samotná budova nádraží. Pořádně se podívejte například na toto okno:

Vidíte ty zaschlé fleky? Výjimečně nejde o tělesné tekutiny. To jen zaměstnankyně nádraží, která má pravděpodobně na starost vytírání podlah, má ve zvyku skrz toto okno vylévat špinavou vodu přímo na ulici. No a občas něco zteče po zdi…

Pokud máte street art rádi, asi se Váš názor na něj po přečtení tohoto článku nezměnil. Jestli patříte k jeho odpůrcům, možná jsem Vás nepřesvědčila v jeho prospěch, ale snad se mi podařilo ukázat Vám, že pro Brno (a jiná města) jsou daleko větší estetický problém úplně jiné věci. Mohla bych pokračovat třeba úvahou o tom, jak se mezi historické budovy v Brně hodí obludy jako Omega nebo Velký Špalíček, jak se na ty stejné budovy hodí neonové nápisy obchodů. Nebo bych se třeba mohla ptát, jak je možné, že si rozmazlený umělec vydupe umístění ošklivého plastového srdce na Starou radnici. Ale zůstanu raději jen u street artu a tvrzení, že než se mu bránit, je lepší umět ho dobře využít - ať už k výstavě nebo k trvalé výzdobě. Zanedlouho se takovou výzdobou bude pyšnit jedna brněnská kavárna. A tady jsou malé ukázky toho, jak může street art oživit jakékoliv místo:

- Skleněná louka

- Krmítko FSS MU

- legal stěna v Olomouci

Škoda, že ještě nejsme tak daleko, aby skutečný street art mohl legálně opravdu zkrášlovat naše ulice a dělat je zajímavějšími (tím nemyslím aby si každý mohl legálně lepit kde chce, co chce, samozřejmě). Pro změnu tedy následuje malá ukázka, jak to vypadá třeba v Sao Paulu:

- Stránky autorů najdete na http://www.6emeia.com

A na závěr ještě něco z Brna: