Mí tři molosové
Svůj nový blog asi začnu pro mnohé nepříliš zajímavě, pro milovníky psů snad ano. No a jestli zrovna uvažujete o tom, že si nějakého psa pořídíte, ale zatím nevíte kterého, třeba Vám trochu pomůžu s rozhodováním.
Mám ráda všechna zvířata, doma jich také pár mám, samotná kynologie můj život více či méně ovlivňuje od mých osmi let. Náš první pes byl leonberger Argo z Helsu zvaný Cid, ke kterému po několika letech přibyl pyrenejský horský pes Chrobák Farma Štěkot. Když Cid zemřel (naštěstí věkem), byla to pro nás tragédie, ze které jsme se dlouho vzpamatovávali. Abychom zaplnili to obrovské prázdné místo, rozveselili posmutnělého Chrobáka a nahradili jednoho výborného hlídače jiným, pořídili jsme si v lednu 2008 hovawarta jménem Amor Carnovia Silesia. Já sama jsem milovník obříků (obřích psích plemen), ale i tohle “jen” velké, mě překvapilo. Můžu říct, že každý z našich psů byl trefa do černého, vzhledem i povahou. A přesto je jasné, že mojí srdcovou záležitostí budou navždy leonbergeři, psi, kterým se jejich láskou k člověku ostatní podle mě nevyrovnají. A stejně tak věřím, že Amor není můj poslední hovawart.
Ráda bych Vám v krátkosti představila “svá” tři plemena. Standard vypisovat nehodlám, ten najdete v odkazech u každého plemene. Chci se podělit o stručnou charakteristiku a především o to, co mě na nich uchvátilo.
Leonberger
Stručný popis: Leonci jsou obrovští psi s charakteristickou zlatohnědou barvou a černou maskou na obličeji. Štěňata se rodí hnědá nebo černá, poté jsou spíše šedivá, ale brzy se vybarví do celé své nádhery. Už u štěňat si všimnete mohutných tlap a širokého “medvědího” čumáku. Dospělý pes je kolos se lví hřívou, i díky ní vzbuzuje respekt. Feny jsou také mohutné, ale o něco elegantnější. Leonci mají plovací blány mezi prsty, takže výborně plavou a po svých předcích novofundlanďanech milují vodu.
Leonbergeři jsou vynikající hlídači a obranáři, přátelští i k cizím lidem, ale pouze za přítomnosti pánů. Není to pes na hlídání opuštěných objektů, potřebuje mimořádně častý kontakt se svými lidmi a lidé, kteří tráví denně třeba 10 hodin mimo domov a po práci jsou unavení a nemají ani pomyšlení na hru a výlety se psem, by o jeho pořízení vůbec neměli uvažovat. Leonek bez svých lidí velmi trpí a povahově degeneruje. Nepotřebuje přehnaně dlouhé tůry, ale ani proti nim není, především mu jde o to, aby byl se svou rodinou.
Je to podle mě ten nejlepší rodinný pes, výborný k dětem, má neuvěřitelnou trpělivost a zvýšenou odolnost na hluk. Důkazem skvělé leoní povahy je i to, že se hojně využívají při canisterapii.
Leonbergeři potřebují celoroční pobyt venku na dostatečném prostoru, poměrně hodně kvalitní potravy a pravidelnou péči o srst a veliký zájem své rodiny.
Pokud máte na psa dostatek času a prostředků a jste ochotni se mu opravdu věnovat, popřípadě máte i děti a dům, který potřebujete ohlídat, leonka vřele doporučuji. Jejich jediná opravdová nevýhoda je krátká délka života, desetiletý žijící leonberger je vyjímečný stařík.
Leonbergera si můžete splést snad jen s kavkazským pasteveckým psem, který může být až o 15 cm menší a už na první pohled nepůsobí tak přátelským dojmem a není tolik přátelský a hravý.
Cid: Cideček byl stoprocentní leonberger, nejlepší pes jakého jsem kdy poznala. Ti, kdo vědí, co prožíval na konci svého života a že byl do poslední chvíle skvělý, vědí, o čem mluvím. Cid byl dobrosrdečný, s ničím si nedělal hlavu, byl to ten největší psí pohodář. Když přišel do rodiny malý Chrobák, Cid si ho zamiloval, láskyplně ho opečovával a později se dominantnímu pyrenejákovi i podřídil. Úplně stejně Cid miloval všechna naše ostatní zvířata. Zasloužil se o to, že pro mě budou leonbergeři vždycky naprosto speciální psi.
Standard plemene najdete zde.
Navštivte také Klub chovatelů psů leonbergerů ČR.
Pyrenejský horský pes
Stručný popis: Když jdu se svým Chrobákem po ulici, často slyším, jak ho lidé nazývají “lední medvěd”. To je docela trefné, pyrenejáci jsou stejní obři jako leonci, mohutní, s bohatou bílou srstí, obřími tlapami a širokým čenichem. Mohou být celobílí nebo se znaky na hlavě. Pyrenejáci mají na zadních nohách tzv. paspárky - prsty navíc, které jim při jejich původním “povolání” pomáhaly při šplhání do kopců. Paspárky jsou běžně dva na každé noze a říká se, že výjimečně se rodí štěňata se třemi paspárky a tato štěňata bývají větší a silnější než ostatní (toto je případ Chrobáka a alespoň u něj je to pravda).
Pyrenejáci jsou rodinní psi, také jako leonci poslušní a dobře cvičitelní, ale přecejen v porovnání s leonky si drží větší odstup a jsou více samostatní. Podle mých zkušeností moc nehlídají, zato k smrti rádi hrabou.
Měli by být drženi výhradně venku na velké zahradě, každý pyreneják by také měl mít boudu nebo jiné své odpočívadlo na vyvýšeném místě, protože právě odtud chce sledovat “své” území.
Pyrenejští horští psi jsou na svou velikost hodně sportovní, proto by na tuhle skutečnost měli myslet i jejich budoucí majitelé. Také na obří plemeno žijí déle.
Pyrenejského horského psa si můžete splést se slovenským čuvačem, který je menší i méně mohutný. A mimochodem, Bella z francouzského seriálu Bella a Sebastian je právě pyrenejský horský pes.
Chrobák: Náš Chroby je odmalinka vznešený, nikdy se příliš nechoval jako štěně. Rád se předvádí a fotí. Svou rodinu má rád, ale je dost samostatný, má také rád své soukromí. Je velmi poslušný, trestem pro něj je i zvýšení hlasu, ačkoliv není potřeba ho často okřikovat. Na tak velkého psa rád běhá, ale bohužel nemůže mít příliš volnosti mimo zahradu, protože je chronický útěkář - jakmile cítí absolutní svobodu, utíká s větrem o závod.
Poté, co zemřel Cid, jako by si z něho Chroby kousek vzal, je daleko přítulnější. Ke svému nevlastnímu synkovi Amorovi se chová moc hezky, nechá se od něj okusovat i pusinkovat, dělá mu téměř maminku, ale když si “mlaďoch” příliš dovoluje, umí si ho Chrobák pěkně srovnat.
Standard plemene najdete zde.
Navštivte také Klub pyrenejských plemen.
Hovawart
Stručný popis: Hovawart je velké plemeno se silnýma nohama, hlubokým hrudníkem, velkou sílou i výdrží a dalšími charakteristikami pracovních psů. Srst má polodlouhou a spíše rovnou a ve třech barevných varietách: černé, černé se znaky a plavé.
Hovíci, stejně jako ostatní pracovní psi, potřebují hodně sportovního vyžití a zaměstnání i pro hlavu. Rádi cvičí a učí se nové věci, mohou se věnovat všemu možnému od plavání po běh u kola, jsou výborní na stopu, obrany i záchranářský výcvik a rozhodně nejsou marní ani v agility. A nesmím zapomenout na jejich skvělé hlídání. Jsou temperamentní a tvrdohlaví, vzhledem k tomu a k jejich síle je potřeba, aby je cvičili dostatečně silní a důslední (ale zároveň ne krutí) lidé.
Jsou vhodní k držení venku, samozřejmě za předpokladu častého kontaktu se svými lidmi. Ke své rodině má každý hovík láskyplný vztah, ale není to vyloženě společenský pes, cizí lidi v přítomnosti pánů respektuje, ale nebývá z nich nadšený. S cizími psy se příliš nemusí, konflikty sám nevyvolává, ale když se mu něco nelíbí, neváhá se bránit. Pokud uvažujete o koupi hovíka, počítejte s tím, že byste se mu měli hodně věnovat a cvičit ho. Odměnou Vám můžou být nejrůznější složené zkoušky a účast na závodech. Budete muset dbát na to, aby se z něj nestal tzv. Sofawart, tedy pes, který místo dvora hlídá gauč.
Hovawarta si můžete splést se zlatým retrieverem (plavá varieta), který je podstatně menší, méně sportovní a především nehlídá, s flat coated retrieverem (černá varieta), který je především menší a lehčí, nebo možná s novofundlanďanem, který má jinou hlavu a je mohutnější. Černoznakatého hovíka si můžete splést s gordonsetrem, ale snad jen kvůli znakům, gordonsetr má povislejší pysky, jinou stavbu těla a je menší.
Amor: Amor je typický hovawart, temperamentní, silný a tvrdohlavý a především výborný hlídač a obranář. Momentálně je mu sedm a půl měsíce a nemusím s ním mít strach jít ve tmě po ulici. Budí respekt svou velikostí i hlubokým štěkotem. Moc rád se mazlí, miluje snad jakoukoliv aktivitu a nejvíc ze všeho mu jdou obrany. Neumím si představit, že bychom mohli mít ještě lepší vztah - Amor mě poslouchá a respektuje, když něco vědomě provede nebo se rozhodne pokazit nějaký jemu už známý cvik na cvičáku a pak utéct, následuje sice trest, ale Amor ví, kdy si trest zasloužil a taky to, že vzápětí dostane další šanci, aby mohla přijít pochvala a pohlazení. Když mu je smutno, přichází za mnou třeba i do pokoje a já zase vydržím sedět v jeho pelíšku a jen ho drbat a říkám si, co bych si bez tohohle skvělého stvoření jenom počala.
Standard plemene najdete zde.
Navštivte také Hovawart klub ČR, klub Hovawart pro sport a Amorovy stránky.
Comments
Got something to say?